KAPITOLA1: Konec

KAPITOLA 1: Konec

"AAAAAAAAAAííí!" prořízl lesní ticho dechberoucí výkřik. Křičela žena. "AAAAAA!" Znovu a znovu. Itachi se otočil a zaposlouchal se. Výkřiky se ozývaly více ze středu hvozdu, opačným směrem než kam se on a Kisame, jeho Akatsuki spolupracovník, ubírali. "Itachi, musíme jít. Pein už nás čeká." Promluvil Kisame a vrhl po něm úzkostlivý pohled. Itachi se otočil a byl odhodlaný pokračovat dál, ale výkřik se ozval znovu a on to už nemohl dál ignorovat. Otočil se a rychle se přibližoval k místu pár kilometrů před ním.

Sakura se držela za krk, klečela na kolenou a křičela, protože to bolelo. Ach, jak moc to bolelo! Nevěděla, proč vlastně řve tak usilovně, protože se tím stejně nic nezmění, ale bolest byla pulzující a ochromující a každá nová vlna z ní vyrazila nelidský skřek. Dýchala přerývaně a sýpavě, neschopná jakékoliv akce, přestože věděla, že něco udělat musí. Jinak to jistojistě nedopadne dobře, protože před ní stál nejhledanější shinobi v celé Konoze. Orochimaru.

Ten se jen usmál, když se před ním ta krásná dívka s růžovými vlasy svezla na kolena a vykřikla. Její bolest mu přinášela rozkoš. Tohle se mu s nikým jiným nestalo, cítil, že je mezi nimi pouto. Pouto bolesti. Postoupil k ní a šklebíc se od ucha k uchu jí vzal za bradu a přinutil ji tak dívat se mu do očí. Měla nádherné velké oči v barvě tyrkysu a on si dovolil chvíli do nich zírat. Přestože celé její tělo sebou třáslo v agonii, její oči zůstaly suché, bez jediné slzy a nenávistně ho sledovaly. Byla tvrdohlavá a to se mu líbilo. Bojovná a s pevnou vůlí, sladká. "Takže to jsi ty, ta pověstná Sakura z Listové... Studentka dvou velkých ninjů - staré známé Tsunade a Hatake Kakashiho... zajímavá kombinace." Vypadal, jako by se na chvíli zamyslel, ale pak se k ní zase obrátil a olíznul jí tvář tím svým odporným jazykem. "Neboj, však ono to přebolí..." falešně dívku utěšoval, protože znovu mohutně vykřikla. "Koneckonců, mé znamení přežilo hodně lidí." uchechtl se. Sakura věděla, že Orochimarovo znamení přežije jen pár z tisíce, jen ti co jsou dostatečně silní ho unést. "Ale no tak, Sakuro, vždyť jsi nejnadanější medik ninja v Ohnivé zemi, nemusíš si dělat starosti o svůj život... a mimochodem, Konožský chránič čela (nebo jak se říká těm jejich šátkům s kovovým plíškem a znakem jejich vesnice...) už potřebovat nebudeš, protože dříve či později za mnou přijdeš, vedená tímhle pěkným malým suvenýrem co jsem ti dal." A kývnul hlavou směrem k malému tetování, které se objevilo na místě kousnutí. "Ale, ty přece víš jak to funguje, ne? Prý ráda čteš o historii..." Otočil se k odchodu, ale ještě předtím jí strhnul šátek se znakem Konohy. "No, tak se uvidíme, což? Jen, malá rada ode mne - od teď bude velmi nebezpečné poflakovat se kolem ostatních lidí... Bůh ví, co bys jim mohla provést, že?" S těmito slovy se prostě vypařil a zanechal křičící Sakuru na vlhkém mechu.

Takadost!Musím...Nemůžutupřecetakhlezůstatnavěky. Pomyslela si Sakura a rozhlédla se po ostatních členech týmu. Spatřila Naruta, v bezvědomí ležet asi deset metrů v předu. Sasuke nebyl v dohledu, ale nejspíš byl také v bezvědomí, protože ho ani nikde necítila. Pak zahlédla Kakashiho, který byl zpola zapřený o strom nejblíže od ní a pomalu se probíral z bezvědomí. Proces probírání se značně zrychlil, když se k jeho ospalému mozku donesl její křik. Okamžitě se zvedl na nohy a během vteřiny se u ní skláněl, nechápal co se děje. "Sakuro! Sakuro, co se ti stalo! No tak, podívej-" a ztichl, když si všiml jejího krku a nechvalně známé značky na něm. "To snad... Bože, to je prokleté znamení! Sakuro podívej se na mě, dýchej..." snažil se ji všelijak utěšit a upřímně, vtipné to přišlo i Sakuře, přestože se svíjela v křečích. "Kakashi, musím -" odmlčela se a přemýšlela nad tím nápadem. "Musím se pokusit vytáhnout jeho jed z rány. Podle toho co jsem si zjistila v Konoze, obsahuje jeho jed jistou zmutovnou část genetické informace, která se nějak dokáže napojit na mé vlaství DNA v každé buňce mého těla. Můžu se pokusit dostat ze sebe ten jed, dokud se ještě nerozptýlil po celém těle..." chtěla pokračovat, ale Kakashi ji přerušil. "Mně to tu prosím tě nevykládej, medicíně rozumím asi tak, jako si tuřín rozumí s broskví. Hlavně že ty víš co máš dělat... Řekni mi, co mám dělat já a já to udělám. Teď ale hlavně rychle." Sakura přikývla, to co řekl znělo fér. "Prostě mě jenom pevně drž až ti řeknu, myslím, že sebou budu hodně cloumat..." Pak jen s námahou provedla několik jutsu hmatů (prostě ty klikyháky co dělaj s rukama :-)) a kolem rukou se jí utvořila vodní koule, kterou si pak natlačila pod kůži v místě kousnutí a snažila se do ní pohltit Orochimarův jed.

Itachi stál na jedné z mnoha větví vysoko nad scénou a shlížel dolů na tu křičící dívku. Byla krásná, měla světle růžové vlasy v dlouhém ohonu a splývaly jí až dolů na záda, které byly momentálně prohnuté bolestí. I přes to, jak daleko stál, viděl prokletou značku na její šíji a Orochimara kráčejícího směrem k ní. Viděl, jak promluvil, ale nic neslyšel, proto seskočil o pár větví níž. Orochimaru jí musel pokládat za velmi důležitou, protože si ho ani nevšiml. Vedle něj se mezitím objevil i Kisame a už už otevíral pusu, jenže Itachi ho zarazil. Pak ukázal dolů na scénu pod nimi a sledoval, jak Kisame zpozorněl, když Orochimara spatřil. Přenesl svou pozornost na jejich rozhovor a popravdě mu bylo té dívky líto (pokud mu vůbec mohlo být něco líto) - nemohlo jí být víc než šestnáct - pořád moc mladá na smrt.
Po chvilce musel svůj názor na Sakuru - tak se prý jmenovala - pozměnit. Ten slizký had o ní mluvil jako o nejnadanějším a nejlepším medic ninjovi v Ohnivé zemi, možná její sláva sahala i za hranice. Musela být i pěkně kurážná, jestli přežila v částečném mentálním zdraví to jak jí Orochimaru olízl tvář. I když, možná že ten křik nezpůsoboval jen jed bolestně se jí rozlévající pod kůží. Orochimaru o ni asi vážně stál - způsob jakým té dívce sliboval, že se znovu uvidí znechutilo dokonce i Kisameho. A to je věru co říct... Pak - pufff! A slizoun zmizel v kouři, zanechávajíc za sebou růžovovlásku, která klesla do mechu.
Itachi ji stále pozoroval a musel přiznat, že obdivoval její statečnost - viděl na ní jak se třese bolestí, ale rozhlédla se kolem jakoby někoho hledala. A pak od kořenů toho stromu na kterém stáli přiběhl Hatake Kakashi, přiklekl k ní a snažil se najít zdroj její bolesti - po chvíli úspěšně... Při jejich následující výměně slov zjistil, že Sakura je vážně dobrý medic ninja. I v této situaci dokázala vymyslet způsob, jak se jedu zbavit. Itachi jen nevěřícně hleděl, jak Sakura použila elementární jutsu bez mrknutí oka a následné léčbě, která spustila novou vlnu křiku. Kakashi k ní přiskočil a chytíl jí, aby se nehýbala. Sevřel si jí v náruči aby utlumil křeče a Itachi si uvědomil, že je velmi drobná. Tolik schopností a síli v tak malém těle, pomyslel si Itachi s pohledem upřeným na růžové vlasy.

Po čtvrt hodině ještě umocněného řevu, kvůli bolesti, kterou vyvolávalo vtlačování a vytahování vody do a z těla, bylo konečně ticho. Sakura prudce dýchala v Kakashiho náruči, oči měla zavřené a srdce jí divoce tlouklo. Alespoňsejíkonečněulevilo. Pomyslel si Kakashi jak sledoval její porcelánovou pleť na klidném obličeji. Když oči dlouho neotevírala, uvědomil si, že je v bezvědomí. Zároveň za sebou zaslechl posměšný hlas. "Ale copak, Kakashi z Konohy? Oplakáváš zmrdíky? Vždycky mě to tak bolí u srdíčka, když je vidím tak mladé chcípat..." Kakashi se ohlédnul a spatřil muže v černém plášti s červenými mraky. Akatsuki. Tak přece se ukázali, vždyť jejich původní mise byla zajmout alespoň jednoho jejich člena, neboť tudy měli touto dobou procházet... Tenhle chlápek byl celej modrej, měl žraločí zuby a na zádech velký meč obalený obvazy. Vypadalo to, že jde o Kisameho, jednoho ze sedmi mistrů ovládání mečů, který putuje ve dvojici s Itachim. Ten však nebyl nikde vidět.
Postavil se a jemně položil bezvládnou Sakuru zpátky do mechu, otočil se čelem ke Kisamemu a odvětil: "Podívej, žraločáku. Mně můžeš říkat třeba červená karkulko jestli chceš, ale nikdy - opakuji, nikdy - neříkej mým studentům zmrdíci." S těmito slovy vykřikl "Chidori!" a rozeběhl se na Kisameho, který se jen rozplynul ve vodu. Kakashi ošekával, že na něj teď zaútočí třeba zvrchu, ale jeho přítomnost jako by se vytratila. Pak mu to došlo, ale pozdě, příliš pozdě. Když se totiž otočil, Sakura nikde nebyla. Na místě kde předtím ležela naprosto bezvládná po ní zbyla jen mělká prohlubeň.

Mezitím už Itachi v doprovodu Kisameho vstupovali do Akatsuki základny, se Sakurou bezpečně v náručí. Byla stále v bezvědomí a její puls i dech snížené na minimum. Když vkročil do - no, něčeho čemu by se dalo říkat obývák - všichni k němu vzhlédli. Pak si všimli, že v rukou nese ještě něco a to něco že je člověk a všichni se k němu seběhli. Mluvili jeden přes druhého, dožadujíc se vysvětlení znovu a znovu, ale Itachi zůstal věrný svému kamennému výrazu. Pak se hlouček černo-červených plášťů rozestoupil, jak k němu přišel Pein. "Jdeš pozdě." konstatoval a tvářil se nemile, i když, tak se tváří asi vždycky. Itachimu se nechtělo vysvětlovat situaci s tolika lidmi kolem - specielně pak Deidarou, který byl znám pro své sklony k drbům - ale zdá se, že nebyla jiná možnost.
"Omlouvám se, Peine, ale narazili jsme na Orochimara..." šéf Akatsuki po něm vrhl lehce udivený pohled, stejně jako zbytek členů. "Tedy, nebyli jsme to přesně my, kdo na něj narazil. Byla to ona." Pohledem ukázal na dívku v jeho náručí a pak jí rozhrnul vlasy na šíji a ukázal všem prokleté znamení. Mezi Akatsuki se rozpoutala bouře. "Itachi, ty idiote idiotská, proč jsi jí sem přitáhnul, vždyť pro Orochimara pracuje - není divu že na něj narazila!" řval Deidara a zuřivě gestikuloval. Itachi si jen povzdechnul. "Vy to nechápete - to znamení je čerstvé. Orochimaru ji označil jen ani ne před hodinou. Přinesl jsem ji sem, prorože tahle dívka je nejlepší medic ninja v Ohnivé zemi a okolí a naše organizace mezi sebou nemá ani jednoho medic ninju. Navíc, myslím, že Orochimara se tu nemusíme bát, těsně po kousnutí provedla celkem zajímavý zákrok - pokusila se si jed z těla vypláchnout - umí totiž mimochodem používat vodní element...- chtěl jsem jen dál pozorovat, jestli je možné se Orochimarova prokletého označení nějak zbavit." Skončil svou řeč a všichni na něj jen zírali, tiše se nad tím zamýšleli. Dokonce i Deidara zavřel tu svojí nevymáchanou hubu.

A do toho krásného ticha najednou Itachi vykřikl, když mu dívka vrazila loket do žeber a pak mu vyklouzla z náručí. Než se kdokoliv vzpamatoval, byla na poloviční cestě ke dveřím. Sakura byla vyčerpaná a unavená a věděla, že nemá šanci dostat se bez pomoci ven, přesto však běžela ke vchodu jako by jí za patama hořelo. Jenže Akatsuki se již vzpamatovala a ona zjistila, že je obklíčená. Zastavila se a otočila se kolem dokola, sledujíc své nepřátele.

Vysoký černovlasý muž s karmínovýma očima promluvil, Itachi. "Sakuro, uklidni se a nic se ti nestane." A on si myslel, že mu na to skočí? Místo toho se zeptala: "Itachi, co dělám mezi Akatsuki? Kde je můj tým? Co jste s nima provedli, sakra?" Poslední větu už křičela, unavená z celého světa. Pak zaregistrovala dva kunaie, mezi nimiž byl natažený vlasec, nejspíš pokus jí spoutat. Jen se ušklíbla a použila jedno ze svých jutsu, to, které sama vytvořila. "Štítové jutsu!" Řekla co nejtišeji, sklonila se a položila ruku na zem. Kolem ní se rozrostla bariéra o poloměru asi půl metru, kterou mohla vidět jen ona. Oba kunaie se od ní jen neškodně odrazili.

Všimla si několika párů pohledů, které jí se zájmem pozorovali a konečně někdo prolomil ticho. Byl to muž s krátkými oranžovými vlasy a mnoha piercingy po těle. "Takže ty už jsi i vynalezla vlastní jutsu, huh? Vypadá to, že bude vážně k něčemu dobrá, Itachi." Kývl uznale na tichého muže v rohu. I Itachi byl překvapený, že Sakura může použít vlastní jutsu, obzvlášť takhle silné. Byl ale také překvapený, že vůbec ještě má nějakou ušetřenou chakru.

Sakura byla naštvaná za hranice příčetnosti. Nevěděla kde je, kde jsou ostatní a kolik času uplynulo od doby, kdy je rozdělili. Nevěděla ani, jestli jsou ještě naživu. A teď tu o ní hovoří jako o zboží, jako by se dohadovali, jestli stojí nebo nestojí za cenu co má na cenovce. Otevřela pusu a chtěla jim to všechno vmést do tváře, ale tělem jí projela strašlivá bolest. Vystřelila od znamení na krku do každého kousku jejího těla, každý atom jejího já ochromen bolestí. Zhroutila se na podlahu s jediným dlouhým výkřikem a celá její ochraná bariéra se sesypala s ní. Z posledních sil a dokud byla ještě příčetná zalovila v kapse a vytáhla kapesní injekční stříkačku. Sevřela ji pevně v ruce, zvedla ji ke krku a prudce si ji vrazila co nejblíže tetování. Speciélně modifikované morfium, které zastavilo postup jedu na pár hodin zareagovalo okamžitě a účině. Složila se na podlahu a během pěti vteřin jí pohltila temnota.

Itachi pozoroval, jak se kácí na podlahu a uvědomil si, že je to už podruhé. "Hn." uniklo mu, jak se nad tím tak zamýšlel, ale z myšlenek ho vytrhl Peinův studený hlas. Itachi, vezmi jí a dones jí do nějakého prázdného pokoje. Konan-" podíval se na krásnou modrovlasou ženu po jeho levici- "jdi s Itachim a pak se o ní postarej. Přijď za mnou až se probere." Na to zmizel a zbytek členů Akatsuki se také buď vypařili nebo se rozešli.

V obýváku zůstal sedět jen Kisame s Deidarou. Oba dlouhou chvíli mlčeli, každý ponořený jen do vlastních myšlenek, než se konečně Kisame ozval. "Byl jsem s Itachim, když tu holku přines. Bylo to divný - teda, jasně, chápu, řvala jako na lesy, ale normálně by se Itachi ani neotočil. Teď se tam rozeběhnul jak kdyby mu za patama hořelo. Myslíš, že jí třeba zná?" Otočil se s tou otázkou na Deidaru, který se zakabonil a po chvilce přemýšlení odvětil. "Itachi je z Konohy, že jo? Z jaké vesnice je ta růžovovlasá? Nikde jsem neviděl znak její vesnice..." jeho jindy veselý hlas se vytratil do prázdna. "To je pravda, ta holka je taky z Konohy. Patřila do týmu Hatake Kakashiho, Jinchuurikiho Uzumaki Naruta a Itachiho malýho brášky, toho spratka Uchiha Sasukeho. Její učitelkou je prý současná Hokage - Tsunade." Deidara se na něj udiveně podíval. "Jak tohle všechno víš? Copak jsi nějakej úchyl a sleduješ jí?" dloubnul do něj blonďatý ninja a tak tak stihl uhnout před mohutnou modrou rukou, která po jeho posledních slovech vystřelila, aby mu vyrazila co nejvíc zubů, kolik bylo možné. Deidara se smál, svým upřímným a trochu dětským smíchem - koneckonců, byl z Akatsuki nejmladší, bylo mu teprve devatenáct. Zpozorněl ale, prorože Kisame mu odpověděl na jeho předešlou otázku. "Nemohli jsme jí sebrat hned, protože Orochimaru tam pořád byl. Ani si nás nevšiml, i když jsme byli ve větvích jen pár metrů nad ním. Byl velmi zaneprázdněn tím, že děsil tu chudinku k smrti. Řekl, že za ním stejně sama přijde, díky tomu znamení - a strhl jí šátek se znakem Konohy z hlavy... V tu chvíli mi došlo, že ji Itachi musí znát. Nebo se určitě alespoň museli potkat, zas tak velká ta jejich vesnice není." Kisame pobaveně sledoval Deidaru, který seděl předkloněný na gauči a mnul si bradu. "Stejně by mě ale zajímalo, co za člověka ta Sakura je. Vzhledově je - mno, řekněme že nadprůměrná - " sám se musel usmát, když se uslyšel. Vzpomněl si, co pocítil před tou čtvrthodinou, když růžovovlásku spatřil u Itachiho v náručí. Vlastně mu v tu chvíli ani nevadilo, že patří k hadovi. Byla krásná. Její bledá pleť se ve světle obývacího pokoje skoro třpytila a dlouhé růžové vlasy svítily mnoha odlesky. Byla drobná, hádal, že tak o hlavu a půl menší než on, a štíhlá, přesto však měla na rukou i na nohou pevné svaly. "Haló! Zem volá Deidaru!" Smál se Kisame a mával mu rukou před očima. "Copak, copak? Myslím, že jsi skončil tím, že její vzhled je nadprůměrný... Na co pak jsi to asi myslel, hm?" Znovu se zasmál a tentokrát to byla Deidarova ruka, která vystřelila směrem ke žraločímu obličeji.

Itachi kráčel tmavou chodbou a v náručí nesl bezvládnou Sakuru. Skoronicneváží... Pomyslel si, když se kroky, patřící Konan, zastavily. "Itachi." řekla zastřeným a hlubokým hlasem. "Tady teď bude její pokoj." Otevřela dveře do celkem obyčejné místnosti se dvěma okny a velkou postelí s nebesy, pracovním stolem, židlí a šatníkem. Itachi vešel, přinesl Sakuru k posteli a uložil jí na měkké pokrývky. Slyšel, jak konan vchází za ním, zavírá dveře a pak si stoupla vedle něho, nechávajíc mu kolem něj půl metru osobního prostoru. Itachi k ní pocítil vlnu vděčnosti, Konan vždycky tolerovala potřeby i pocity ostatních. Až na Hidana, samozřejmě... Stáli bok po boku, sledujíc mladou dívku na posteli, a pak se Itachi obrátil k odchodu. "Postarej se o ni prosím, Konan. Vrátím se za hodinu." S tím opustil místnost a Konan se dala do práce.

Přinesla si z koupelny, která také patřila k pokoji, lavor teplé vody a žíňku a pustila se do omývání jejího těla. Chtěla jí sundat boty a zaskočilo ji, když žádné nenašla. Dívka měla místo toho nohy ovázané špinavými a rozedranými obvazy. Možnámánějakouschopnost,díkynížcítízemiskrzholáchodidla. Napadlo jí, když jí obvazy smotávala z nohou. Kůže na jejích chodiclech byla zarudlá, poškrábaná a popálená, jako kdyby přešla po žhavých uhlících. Nenítahleholkanáhodoumedikninja?Pročsejennezahojila? Růžovovláska jí připadala stále podivnější. Ke kotníkům jí pak sahaly upnuté legíny - byly ze síťoviny a s velkými oky - typické oblečení pro ninju. Levé stahno měla obázané černými obvazy a skrývalo se v nich ještě mnoho shurikenů, přestože jich už i mnoho chybělo. Na druhé noze měla skrýše dvě. Zetadu na lýtku i stehni měla připevněné tři kunaie. Konan se jen nestačila divit, když na slušnou hromádku zbraní vedle sebe hodila již osmý shuriken a šestý kunai. Pak se přesunula k vrchní části jejího těla. Trup měla zašněrovaný v černém korzetu z tvrdého materiálu, možná mohl částečně i sloužit jako "brnění". Šněrování bylo na každém boku, takže když rozvázala tkaničky na obou stranách, rozdělil se korzet na dvě poloviny - jedna však měla vybouleniny na ňadra - Konan se usmála, nad vynalézavostí oblékání té mladé kunoichi před ní. Když odstranila korzet, zbyly jí jen bavlněné černé šaty s širokými ramínky a širokým výstřihem, který se jí svezl z jednoho ramene. Byly dlouhé do poloviny stehen a velmi příjemné. Konan jí je také sundala. A vzdychla, když zjistila, že to ještě není všechno. Měla podprsenku ze stejného materiálu jako šaty, přetahovací přes hlavu a velmi upnutou, tak, aby jí prsa nepřekážela při boji. Přidržovalo ji jedno ramínko na straně, které drželo na stříbrném kroužku. Ve spodní části podprsenky byla opět našitá síťovina, která jí obepínala žebra, břicho a boky a končila v kalhotkách - ši spíše minikraťasech - opět ze stejného mateirálu.

Když jí Konan zbavila i toho posledního co měla na sobě, pečlivě ji teplou vodou omyla celé tělo. Byla hodně zpocená a špinavá. Když byla dívka vydrhnutá a usušená, chtěla jí Konan převléci - jenže ouha. Kde měla sehnat čisté oblečení? Nakonec se rozhodla, že jí půjčí něco svého a vydala se ke dveřím. S rukou na klice se ale zastavila a ohlédla. Zbledla, když si uvědomila co právě provedla. Doháje!Vždyťjsemtadytuchudinkumaloumálemnechalaležetnahouvdoměplnémmužů! Rychle došla k posteli, přikryla jí peřinou a nakonec vytvořila papírový klon, který natož poslala pro převlečení. Nemohla jí tu přeci jen nechat samotnou. Pomyslela si Konan a byla ráda, protože tohle je poprvé, co bude mít v Akatsuki nějakou ženu. Z uvažování jí vytrhl její klon, který přinesl nějaké oblečení, které jí bylo těsné. Přeci jen, stále je větší než tahle drobná věcička na její posteli. Byly to tmavě černé a velmi úzké černé kalhoty s šedými svislými pruhy a čarný nátělník, spolu se spodním prádlem - všechno černá. Konan se pustila do oblékání a na chvíli si připadala jako když byla malá a oblékala panenky do barevných šatů. No, pár rozdílů tu bylo. Sakura byla větší než panenka, hezčí než panenka a trochu živější než panenka (i když ne o moc) a oblečení nebylo barevné ani trochu. Když byla hotová, trošku poodstoupila a kochala se. Ajéje.Zapomnělajsemponožky. Podívala se znovu a všimla si, že dívka má husí kůži.Možnájídonesuinějakýsvetr. Na klon se protentokrát vykašlala a opustila místnost, zanechávajíc ji v pokoji samotnou.

Itachi stál venku pokoje, když Konan vyšla podruhé - tentokrát už však ona sama, osobně. Podívala se na něj a usmála se. "Už můžeš dál, Itachi. Jen jí ještě vezmu nějaký ponožky a svetr, vypadá to, že je jí zima." Itachi nahlédl do místnosti a hned za Konan zavolal, "Můžeš rovnou vzít i nějaký hřeben!" Když ho uslyšela, musela se usmát.Taktohlebudeještězajímavé. Říkala si cestou do svého pokoje.

Stál vedle té obrovské postele a pozoroval Sakuru, která v ní vypadala až směšně malá. Konan mu přinesla hřeben a zase odešla, zanechávajíc ho tu s řebenem v ruce.Nicnaplat,kdyžtoneuděláKonan,musímtoudělatjá. Povzdychl si, ale zároveň byl někde hluboko uvnitř šťastný. Šťastný, že to je on a jenom on, kdo jí učeše vlasy. Přisedl si k posteli a vzal do rukou první pramen. Pečlivě ho učesal a vzal další, dokud neměla všechny vlasy hladké a rovné, tak nějak rozkošně rozhozené kolem sebe. Sebral ze země deku, kterou tam položila Konan když ji oblékala a přikryl ji. Přitom se lehce dotkl hřbetu její ruky a než stihl cokoliv udělat, sevřela mu zápěstí. Rychle se na ní podíval a s ohromením zjistil, že stále spí. Přitáhla si jeho ruku blíž a on se jen usmál, když zjistil jakou má i ve spánku sílu. Bolest v žebrech mu stále připomínala tu herdu kterou dostla když se probrala. Nakonec se poddal a lehl si na kraj postele, avšak nechal mezi ním a Sakurou dobrých půl metru mezeru. A pak... usnul.

Sakuru bolela hlava, ale bylo jí příjemně. Teplo a pohodlně, jak ležela v měkké posteli pod teplou peřinou a čísi teplé ruce kolem pasu.Počkat!Codělajíněčírucenamémpasu?Pomyslela si vyděšeně. Rychle otevřela oči a zjistila, že má obličej zavrtaný do svalnaté hrudě. Byl to muž a měl na sobě prostou tmavě modrou košili. Trochu se od něj odtáhla, aby zjistila, kdo to vedle ní leží a co se SAKRA děje, a okamžitě zaregistrovala změnu v mužově pravidelném dechu. Byl vzhůru. Stejně ale pohlédla nahoru a tam na ní hleděly dvě temné studny - černé a studené oči, které mohl mít jedině Uchiha. Uchiha Itachi. Usmál se, když si všiml vyděšeného pohledu jejích očí. Jenže zakrátko se růžovovláska vzpamatovala - a začala se ohánět rukama všude kolem sebe. Což jí však dlouho nevydrželo, protože Itachi ji popadl za obě zápěstí, zvedl jí je za hlavu a tam jí je svou jednou rukou uvěznil. Tou druhou rukou jí přikryl ústa a pojistil si tak, že nepřivolá nechtěné hosty. Sakuřiny oči se rozšířily a začala se bránit nohama. Itachi se znovu ušklíbl a nohy jí zasedl, takže zůstala jen bezbranně ležet a nepřestávala ho sledovat nenávistnýma očima. Itachi promluvil, hlas studený a prázdný. "Haruno Sakuro, můžeš si vybrat. Buď se přidáš k Akatsuki dobrovolně nebo... se ti nebudou líbit následky. Kývni, jestli se chceš k Akatsuki přidat." Sakura na něj chtěla hystericky zařvat mnoho a mnoho sprostých a pro ni rozhodně nevhodných slov o tom, jak si může tu svojí Akatsuki strčit víte kam, jenža nemohla mluvit s jeho rukoou na jejích ústech. Proto na něj jen zamračeně zírala. Itachi si povzdychl a sklonil se k ní blíž. Jejich obličeje od sebe dělilo sotva pár centimetrů a Sakuře to bylo nepříjemné. Chtěla zavřít oči a když už se rozhodla, že tak udělá, Itachiho oči zrudly - z černých na karmínově červené během sekundy. A Sakura věděla, že na zavření očí už je pozdě - jeho genjutsu ji pohltilo. Nemohla se hýbat, nemohla uhnout pohledem - do háje vždyť nemohla ani dýchat! Jeho oči byly všude, nebylo kde se schovat, nebylo úniku. Hleděl na ni s děsivým klidem a ona cítila , že zpomaluje ve svém zbabělém úprku před rudou barvou až se úplně zastavila - a v tom okamžiku se jí začaly do země bořit nohy. Rychle se propadala, v černé hmotě byla už po ramena a nebylo čeho se chytit. Kdyby teď začala křičet, ta tekutina podobná tekutému asfaltu jí nateče do úst. Poslední věc, kterou spatřila, než se nad ní zavřela hladina, byly Itachiho oči, chladnoucí z červené opět do obvyklé temné černi.

Klečel nad tou křehkou dívkou a upřeně ji sledoval, soustředil se jen na svoje nejdokonalejší genjutsu - manipulaci vědomím. S jeho pomocí mohl donutit klidně sto lidí aby spáchali sebevraždu, ale teď... Cítil se hrozně, když vymazával všechny předchozí vzpomínky téhle dívky - všechny o její vesnici, misích, nepřátelích a přátelích, o její rodině. Varovaljsemjí.Uklidňoval sám sebe v duchu. Když skončil, lehl si vedle ní a po chvíli někdo zaklepal na dveře. Měl zavřené oči a přes ně položenou ruku, protože ho strašně pálily, ale když do místnosti vešel Deidara, Kisame a Konan, poznal jejich chakry a oči pomalu otevřel. Všichni na něj jen podezřívavě koukali. Konan rozhořčeně - zdálo se, že si vzala Sakuru pod svoje ochrané křídlo a to, že leží vedle ní na posteli se jí moc nezdálo. Deidara se tvářil rozjařeně a potichu ho popichoval, brumlajíc poznámky ve smyslu, že on i Kisame si můžou vesele podat ruce. Snad jejině Kisame vypadal trochu starostlivě a Itachiho to potěšilo, měl svého parťáka celkem rád. Neměl však čas zavzpomínat si na staré dobré časy, protože Konan nasupeně přirázovala k posteli, ne příliš jemně popadla Itachiho za vlasy a zatáhle. "Au! Do háje, Konan! Za co tohle bylo?" Zarazil se když se jí zlostí zablýskaly oči a... Přarušil je tichý dívčí hlas. "C-Co se stalo? Kde- Kde to jsem? A kdo jste vy?"

Seděla na posteli a na sobě měla černé oblečení, které nepoznávala. Dlouhé růžové vlasy jí splývaly kolem těla a rozprostíraly se kolem ní, ve smaragdových očích nebylo nic. Jen strach. Nevěděla kdo je nebo kde je, kdo jsou ti lidé kolem ní, ani co s ní bude dál. Prostě jebom... byla.