Kapitola 1

Ta coca-cola je nějaká divná, pomyslela jsem si. Mračí se na mě. 

Abyste mě pochopili, již od malinka trpím nepříjemným... ehm, zlozvykem. Když se nudím, jde má fantasie na plné obrátky. A když mám fantasii na max, začnu si představovat věci a pak, pak se mi i třeba může zdát, že se na mě cola mračí. Inu, proč ne, každý jsme jiný a nikdo není dokonalý. "Au!" Vyjekla jsem naštvaně, když mě do žeber dloubl čísi loket a přerušil mé myšlenkové pochody. Zamračila jsem se směrem, ze kterého ruka přišla a ocitla se tváří v tvář svému manažerovi. "Ehm, Asumo... Ta věc, do které jsi tak prudce vrazil loktem, to jsem byla já." nenápadně jsem se mu snažila vyčíst to rýpnutí, ale vousatý třicátník si mě moc nevšímal. "Sakuro, tvým žebrům se moc omlouvám, ale za minutu jdete na scénu a ty máš na sobě jen spodní prádlo. Ne že by mi to vadilo..." dodal rychle a s úšklebkem zmizel ve dveřích, od kterých se o vteřinu později odrazila moje bota. "Úchylák jeden stará." Zamumlala jsem a jukla na hodinky. Ok, mám minutu, než jdeme na pódium, pak bude Naruto zase mít úvodní řeč, takže čtyři minuty. A než přijde řada na mě... ok, pět minut k dobru. Rychle jsem se nasoukala do úzkých džínů, které byly tak roztrhané, že mi víc kůže koukalo než bylo schováno pod látkou. Pak jsem si natáhla obyčejnej černej nátělník a přes to hodila lehce průsvitné bílé triko s roztrhanými krátkými rukávy a spodním lemem. Byla tam lebka kočky a pod tím Goodbye kitty. Alespoň víte, na čem se mnou jste. Pomyslela jsem si, když jsem si nazula pár červených conversek a cestou ke dveřím jsem si vykroutila na hlavě rozcuchaný drdol. Vrhla jsem opovrhlivý pohled na hromádku na židli, která se sestávala ze zlatých MINIšatů pošitých flitry a střevíčků na minimálně třiceticentimetrové platformě. Ach, děkuji Hino, zachránilas mi život! Vzdala jsem hold své kamarádce, jak jsem vykročila z šatny a vyběhla (uznávám, měla jsem lehký skluz, kluci jsou touhle dobou už určitě na jevišti) směrem k pódiu. Byla to totiž Hinata, nesmělá dívka s krásnýma očima a ještě hezčími vlasy, která mi přinesla všechno tohle žůžovní oblečení, které mám teď na sobě. I když je pravda, že kdyby přišla jen o chvíli později, musím vyrazit před lidi v tom zlatým hnusu. Tak to radši nahá, odfrkla jsem si a už jsem byla v zákulisí, když jsem zaslechla veselý hlas svého dlouholetého kamaráda, Naruta. "Zdravím Konoha academy! Jste připraveni začít svůj první den ve škole v pořádně divoký náladě?! Protože jestli jo, tak jste na správným místě, vítáme vás na zahajovacím koncertě naší studentské bandy PBR!" A hned co domluvil, ozvaly se první tóny naší vůbec první písně - Hell yeah! Sakra, za deset vteřin začínám! Vzpomněla jsem si, protože doteď jsem stála ztuhlá u vstupu na pódium a užívala jsem si nadšený a nedočkavý křik diváků - studentů. Nakopu jim všem zadky! Pomyslela jsem si a s touhle lehce sadistickou myšlenkou jsem se vřítila na scénu. No jistě, vřítila. Jinak bych to přece nebyla já, Sakura Haruno.

 

"Sklapni Hidane!" okřikl toho zatraceného stříbrnovlasého a náboženského fanatika Deidara. Posledních dvacet minut, během kterých jim Shizune - ředitelčina sekretářka - ukazovala školní pozemky, totiž Hidan nedělal nic jiného, než že si stěžoval na cokoliv co ho napadlo a prokládal to svým šťavnatým slovníkem. A chudák Deidara už to při větě: "Tyhle zkurvený popelnice mi doprdele vaděj při výhledu na ten posranej záhon." nevydržel. "Ne vážně, ty debile. Nemyslíš si, že to tvoje klení je nějaká mentální vada? Třeba ti funguje jenom pětina mozku nebo tak něco... A navíc ti nikdy předtím nezáleželo, jestli vidíš nějaký posraný kytky." A sklapnul, protože jeho mluva se začala nebezpečně přibližovat k té jeho kamaráda. "Ale no tak, Dei, uvažuj. Jasně, že mi nejde o nějaký zkurvený bylinky, nebo tak něco. Ale o bylinky se musí někdo starat. A ten někdo není nikdo jiný než nějaká krásná roztomilá buchta, kterou si pak nabalim a trošku si užiju. No nejsem geniální?" Deidara zůstal stát s otevřenou pusou a znovu si přehrával Hidanovu teorii. Musel uznat, ža až takhle souvislý tok myšlenek teda nečekal. Místo uznátí ale jen toho nadržence nakopnul. "Ještě jednou mi řekneš Dei a strčím ti do prdele tvou vlastní hlavu!" Hidan se chytil za zadek a začal poskakovat kolem blondýna, zatímco Deidara se zle zašklebil a byl očividně nadmíru spokojen sám se sebou. To dostanete, když si děláte legraci z všemocného Deidary.

 

Kisame se otočil a zasténal, když viděl Deidaru s Hidanem, jak se válí po zemi a perou se. Bože můj, co jsem komu udělal... říkal si, jak k nim kráčel a tvářil se nasupeně. Zastavil se nad tím klubkem paží a údů a to okamžitě znehybnělo, když na ně dopadl mohutný stín ještě mohutnějšího muže. Inu, Kisame byl velkej kluk. A také byl modrý, jestli chcete něco vědět (ale před ním to neříkejte!). Teď se tyčil nad Hidam a Deidarou jako se socha svobody tyčí nad Atlantikem a tvářil se... Jako Arnold Schwarzenegger s průjmem. Takže vlastně úplně stejně jako by se tvářil normálně, ale i tak to vypadalo zle. Hodně zle. "Můžete mi vy dva vypatlanci vysvětlit, co to děláte první školní den na vaší nové škole? Chcete, aby vás vyhodili, aniž by vůbec ještě začalo vyučování? Co vůbec děláte v našem klubu, když nevydržíte ani hodinu bez konfliktů?" Nakonec Kisame uznal, že Dei i Hidan vypadají natolik zkroušeně a provinile, že s kázáním může přestat a vytáhl každého z nich na nohy. "Jestli spolu nemůžete vyjít, tak půjdete jeden s Itachim na začátku a jeden se mnou na konci. Pochopeno? Můžete jít..." Hidan i Deidara najednou vyrazili směrem dopředu a oba se také najednou zastavili. "Já jdu dopředu!" zavrčel Hidan. "Tak to ani náhodou, já jsem vyrazil dřív a beztak..." Kisame dostal tik v obočí. "Tak a už toho mám dost! Deidaro, padej dopředu, Hidane, ty tu zůstaneš a oblažíš mě svou přítomností. Myslím, že Itachiho by z tebe trefil šlak." Deidara se jen vesele uculil a rozběhl se po cestě doipředu, aby chytil malou skupinku vpředu v čele s Shizune. Nezapoměl ale ukázat prostředníček na Hidana, což vyvolalo další vlnu nadávek z úst Jashinistových a ještě prudčí cukání obočím u Kisameho. Chudák žraločák...

 

Shizune se konečně zastavila a otočila se na podpatku. Milým pohledem přejela celou skupinu chlapců, aby se ujistila, že jsou všichni, a když dorazili i poslední dva (a Shizune neunikly ani modré vlasy jednoho z nich ani divné růžovo-fialové oči toho druhého) promluvila: "Tak. Myslím, že většinu školy jsem vám ukázala a snad se tu zítra, až začne vyučování, neztratíte. Ale vždy se můžete zeptat spolužáků, samozřejmě." Tak to určitě... Pomysleli si téměř všichni ogaři najednou. Ale, byli to všichni do jednoho (možná až na Peina, jejich šéfa) jen hoši zmýtaní pubertou, kteří by se nikdy nesnížili k něčemu tak nuznému jako ptát se na cestu a uznat tak, že se ztratili. A Shizune pokračovala: "Bylo mi řečeno, že vaše věci máte na pokojích a vaši kolej jsem vám již ukázala, takže vám teď každému rozdám rozvrh, na kterém máte napsáno, s kým jste na pokoji a o který pokoj se jedná." Potom z plátěné tašky, kterou měla volně hozenou přes rameno, vytáhla složku papírů a chvilku v ní listovala, než každému podala list papíru s rozvrhem a dalšími informacemi. A než si mohli začít stěžovat, ozval se zpoza dvoukřídlých dveří, u kterých zrovna všichni stáli, obrovský rámus. Byla to hlasitá rocková hudba a šílené ječení fanoušků. Hidan sebou trhl, protože stál u dveří nejblíž. "Co to kurva..." sklapnul, když zahlédl Peinův varovný pohled řekni-ještě-slovo-a-rozluč-se-s-vlastní-hlavou. Shizune se ale jen zasmála. "Přesně sem jsme měli namířeno. Každý rok je před začátkem školy koncert a tohle je naše nejoblíbenější školní skupina - PBR." Rázem se k ní upřelo devět tázavých pohledů. Nakonec se odvážil zeptat Deidara. "A co přesně znamená to PBR?" Shizune se jen potutelně usmála. "Tak to vám, hoši, nepovím. Vlastně si nejsem jistá, jestli to vědí i její členové... Tak co? Připraveni?" odpovědí jí bylo jen nervózní nebo lehce zvědavé (popřípadě znuděné) pohledy. S těma je teda řeč. pomyslela si Shizune, když otevřela dveře a rozmáchlým gestem a s úsměvem pozvala nové studenty dovnitř.

 

Pein, který vešel obětavě první se zarazil hned na prahu a tak do něj narazil Hidan a začal okamžitě nadávat. Naštěstí byla hudba natolik hlasitá, že se v ní Hidanova - ehm, nevhodná slova - ztratila. Vzápětí se mu u ucha ozval Tobiho nadšený hlas: "Šéfe! Tobiho by zajímalo, proč se šéf tak najednou zastavil!" Za ním se objevil Deidara a k Peinovu překvapení i nechuti měl na tvářích náznak ruměnce. "Sklapni Tobi, yeah, a podívej se na pódium, myslím, že zjistíš proč se šéf zastavil, un." A pak se sám zadíval na scénu a jeho červené tváře nabraly ještě lehce červenější odstín.

Tam, uprostřed bílým světlem ozářeného jeviště, stála, respektive poskakovala, ta nejkrásnější holka, kterou kdy Deidara (a kdokoliv jiný z jejich skupiny) viděl. Měla rozcuchané vlasy narychlo zmuchlané do střapatého drdolu na temeni, vlastně celkem normální účes. Jenže tahle holka normální nebyla - její vlasy totiž měly žvýkačkově růžovou barvu. Na holku byla celkem vysoká a hubená, neměla téměř žádné ženské křivky, ale stejně, vypadala jako... no, lehce punková řecká bohyně. V ruce držela mikrofon, poskakovala po pódiu nahoru a dolů, doleva a doprava a náramně si tu hudbu užívala. Nakláněla se ke svým přátelům ze skupiny a smála se, jako by tohle byla její nejšťastnější chvíle v životě. Nikdo z kluků si ani nevšiml, že divoká písnička, jejíž zpívání si ta kráska tak užívala, skončila a z transu je vytrhl až její teplý, hluboký a lechce chraplavý hlas. "Čaute studentíci! Máme tu opět školní rok, takže bych vám radila, abyste se dali zase dohromady a pro studenty prvních ročníků a pro nováčky-" všichni chalani k ní vzhlédli plni očekávání"- dejte si pozor na Kakashiho - učí dějepis a jestli ho během výkladu kdy vyrušíte, budete po škole uklízet záchody..." a pak se rozesmála spolu se zbytkem školy, jenže ten její bublavý smích se díky mikrofonu odrážel od stěn a vytvářel tak zajímavý efekt ozvěny, při kterém se Peinovi ježily vlasy. "Ale dost keců, škola začíná až zítra a my jsme právě zahájili svůj koncert s naší první písničkou Hell yeah! - erm... Teda, text napsal Naruto a no, význam textu byste asi nikdo nepochopil..." Lehce se usmála. "Tak jo! Další písnička se jmenuje Closed case a napsala jsem jí já, hraju v ní na kytaru a zpívám. Druhou kytaru hraje Sasuke a basu Shikamaru, bicí je Naruto, klávesy Neji a DJ Kiba! A my všichni dohromady jsme PBR!!!" Začaly hrát klávesy - tichou a smutnou melodii, ke které se postupně přidala i basa a druhá kytara. Pein, Zetsu, Tobi, Kakuzu, Hidan, Kisame, Deidara, Sasori i Itachi, všichni do jednoho jako omámení sledovali jak ta dívka na pódiu zvedla černou elektrickou kytaru a připojila se snad jako poslední k teď už plně rozjeté písni. A stejně hladce jak brnkala do strun své uhlově černé kytary brnkala i na neviditelné struny v srdcích devítí teenagerů vzady u vchodu, aniž by si to jakkoliv uvědomovala. A to jí prosím pěkně ještě ani neslyšeli zpívat.