kapitola 2

Bylo něco k půlnoci, když koncert skončil a jako první ze sálu vyběhla asi desetičlenná skupinka chlapců.Ten, který vypadal nejstarší (měl oranžové vlasy a spoustu piercingů), se ujal vedení a vedl je tmou pryč od hlavních budov a od světel, směrem k tmavému lesu za školou. Ano, uhádli jste správně, ten muž je Pein a ta grupa za ním jsou naši milovaní členové Akatsuki.

Za chvíli Peina dohonil Itachi. Jeho dlouhé černé vlasy za ním povlávaly jak běžel a ve tmě se jeho oči zdály být červené. Byl o něco málo vyšší než Pein, takže mohlý mít i něco přes dva metry. Po několika vteřinách, kdy běželi potichu bok po boku, Itachi promluvil: "Takže jsi to zvládl. Myslím tím naší základnu." Nemusel nic víc vysvětlovat, věděl, že jeho velitel to pochopí. V odpověď Pein jen přikývl, jemu to ale stačilo. Spíš pro sebe také přikývnul, aby dal najevo porozumění, a zařadil se zpět mezi své kamarády.

Jakkoliv si představujete, že běží ladně a nenápadně ve stínu stromů a nejsou téměř ani vidět jak jsou rychlí, musím vás zklamat. |Možná by se jim i povedlo vypadat nenápadně, nebýt Hidana, který vedl vzrušený monolog na jediné téma. Sakura Haruno. Jistě, na tu růžovovlásku, která ještě donedávna neúnavně hopsala  po pódiu, myslel zřejmě každý člen Akatsuki, ale každý měl natolik slušnosti, aby tak činil v duchu. Až na Hidana, samozřejmě.

"Tak teď už mi fakt žádný zmrdaný popelnice sakra nevaděj! Pochybuju, že tahle kunda zalejvá nějaký zasraný kytky... Až co jí příště uvidim, tak jí kurva vojedu na místě..." Deidara málem zakopl. Za žádnou cenu nemohl pochopit, jak to Hidan dělá, že dokáže znít tak žalostně neinteligentně. Na druhou stranu, je to Hidan, u něj člověk nikdy neví. Už mu chtěl odseknout něčím náramně chytrým, co by možná rozpoutalo příjemnou hádku, nebo snad i rvačku, ve které by mohl Hidanovi natrhnout prdel, když málem naboural do Kisameho ohromných zad. Jestli byl Itachi vysoký, tak byl Kisame obří. Kdyby byl Itachi Kilimanjáro, je Kisame Mt. Everest krát tři. Vážně, mohl mít možná i dva a půl metru a z davu vyčníval až humorným způsobem. Navíc byl modrý, měl tmavě modré vlasy a pod průsvitně modrýma očima měl tetování, které vypadalo jako žábry, což Deidara naprosto nechápal. Jenže, ona celá jejich skupina byla lehce... no, nenormální.

 

Sakura se smála na celé kolo. Ty chvíle po koncertu byly jako droga, jako extáze pro ní i celou kapelu. Seděla s klukama v zákulisí a na sobě měla už zase normální oblečení, které se ale od toho koncertního moc nelišilo. Až na to, že nebylo propocené. Měla na sobě černé džíny a černé tričko s dlouhým rukávem, které byly ale k trupu připevněné koženými řemínky. K tomu okopané steelky a černou mikinu s kapucí s potiskem Nightmare before Christmas. Vlasy měla ještě mokré ze sprcha a teď se jí splihle vlnily kolem obličeje. 

Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vlétla malá skupinka lidí, v čele s nějakým žlutým flekem. Sakura se nepřestala smát, když jí do náruče skočila její nejlepší kamarádka a také nejkrásnější holka na škole, Ino. Jistě, kolovaly o ní nějaké nepěkné drby, jako že je to povrchní kravka a mrcha, která přebírá kluky, ale ona věděla své. Koneckonců, strvila s ní posledních třináct let svého života.

Ino nebyla moc vysoká, měla kolem 160 cm, ale už měla pěkné ženské křivky. Jednoduše, měla velká prsa, úzký pas a zaoblené boky, které jí Sakura posledních pár let záviděla. Měla dlouhé blond vlasy, které nosila stažené v uhlazeném ohonu a ofinu, která jí spadala přes oko. Její oči vypadaly, jako by se v nich odrážela modrá obloha a pak už v nich rovnou zůstala. Byla bledá, ale ne až tak moc jako Sakura. Konečně, porcelánová pleť byla jedna z věcí, které se Sakuře na sobě líbily.

Všimla si zábleku kovu zpod ofiny její rozjitřené kamarádky a něžně se usmála. Vzpomněla si na tu chvíli před dvěma lety, kdy byla tak strašně naštvaná na své rodiče.

 

PŘED DVĚMA LETY:

"Bože Sakuro, co to provádíš!" vykřikla o pár let mladší Ino, když viděla svou kamarádku kopat do školní zdi a křičet na celé kolo. "Sakuro, vzpamatuj se, no tak!" Marně se ji pokoušela přemluvit. Povzdechla si, a nato Sakuru pevně objala kolem ramen a chvíli se s ní prala, než obě skončily na zemi a Sakura se konečně přestala bránit. Teď se dělo něco horšího, začala potichu plakat, čehož by si Ino nikdy nevšimla, nebýt její kamarádkou a nebýt toho třesu v ramenou. Tohle je špatné, pomyslela si. Sakuru jsem naposledy viděla brečet, když jí bylo sedm a její žábu Ronalda přejel traktor...

Najednou nevěděla co dělat, a tak se začala se Sakurou v náručí kolébat dopředu a dozadu a mumlala jí do ucha nesmyslná, ale utěšující slova. A Sakura se pomalu rozmluvila: "I-Ino... Moji rodiče jsou takoví kreténi! Je, je jim úplně jedno co si myslím! Ř-říkali, že se budeme stěhovat do Austrálie!" Ino se zadrhl dech v plicích. To ne... Nemůže nechat Sakuru jen tak odjet, je to přece její nejlepší kamarádka... "A k-když jsem řekla, že nikam nepojedu, začali jsme se hrozně hádat a táta..." nemohla dál pokračovat a Ino se ani dál neptala. 

Věděla, co se stalo, protože pana Haruno už několikrát viděla. Nebyl to příjemný člověk ani když u nich byla na návštěvě a nebyl ani když nikdo na návštěvě nebyl. Ino věděla, že Sakuru doma mlátí, a taky věděla, že její matka je moc submisivní na to, aby se svému manželovi postavila. A proto Ino jen tiše trpěla, když Sakura přišla do školy s novou paletou modrých, zelených, žlutých a fialových modřin.

Jednou šly se Sakurou nakupovat a vrátily se domů asi o hodinu později, než měly stanoveno. Ino vyvázla jen s kázáním, její rodiče totiž fyzickými tresty opovrhovali. Ale Ino se nebála o sebe, ale o svou růžovovlasou kamarádku... proto jí málem trefil šlak, když se Sakura druhý den neukázala ve škole. Ani třetí, ani čtvrtý. Přišla až po víkendu a Ino ji hned popadla za ruku a odtáhla ji za školu. Neuniklo jí při tom, jak bolestně zamrkala. Tam jí donutila svléknout se do spodního prádla a pak se rozbrečela. Sakura měla celé tělo pokryté různými odstíny modřin a dlaně, vnitřní stranu předloktí, záda i nohy měla plné rudých čar, jako by jí ten hajzl zmlátil rákoskou. Ino byla ráda, že to nejhorší měla Sakura překryté obvazy.

Po tom, co se vzpamatovala, nařídila své kamarádce, která byla schoulená do klubíčka, aby jí řekla co se stalo. Sakura dlouho mlčela, než se zdráháním přiznala, že jí otec přivázal k trubkám ve sklepě a tři dny jí tam nechal, ať prý přemýšlý nad svým nevhodným chováním. Naštěstí jí matka nosila jednou denně jídlo. Ino se málem zvedl žaludek, když se jí ta představa promítla před očima. A podlomila se jí kolena, když Sakura zašeptala: "Ino, ten grázl mě znásilnil."

Ne, Ino se rozhodla, že Sakuru už takhle trpět znovu vidět nechce, takže vzala ještě zuřící Sakuru za ruku a řekla: "Sakuro, takhle to nejde. Já se nebudu dívat, jak tě ten zkuvysyn umlátí k smrti, ať už tady, v Anglii, nebo v Austrálii. Jdeme na policii a nechci slyšet žádné odmlouvání!" Překvapilo jí, že Sakura jen tiše přikývla a nechala se vléct svou průraznější kamarádkou ven za školních vrat a dál ulicí, než se ocitly před velkou, bílou budovou s nápisem Bezpečnostní služba Uchiha. 

Když se Ino na recepci nechala slyšet, že hledají odddělení pro domácí násilí, mladá žena za stolem se na ní nevěřícně podívala. Rychle se ale vzpamatovala a s falešně přívětivým úsměvem jim na mapce popsala cestu na patřičné oddělení. Ino poděkovala a za pár okamžiků už vystupovaly z nablýskaného výtahu do sedmého patra a pak bez zastavení pokračovaly doleva chodbou, než se udýchaně zastavily před prostými dřevěnými dveřmi. Teprve teď se Ino na svou celou dobu tichou kamarádku podívala a sevřelo se jí hrdlo, když si všimla toho bezvýrazného obličeje. "Připravena?" zeptala se a Sakura v odpověď jen přikývla. Ino zaklepala. Ticho. Znovu zaklepala. Ticho. "Dále." ozvalo se konečně.

Místnost měla fialkové stěny, světle šedý koberec a celou jednu stěnu prosklenou, asi jako zbytek kanceláří v této ultra-moderní budově. Zády ke stolu seděla před prostým dřevěným stolem žena ve středních letech. Měla krátké, tmavě hnědé vlasy a nenápadné brýle. Volnou červenou halenku posetou korálkami a přes kancelářskou židli, na které seděla, přehozené sako. Obě dívky si pomyslely, že vypadá sympaticky.

Když za nimi Ino zavřela dveře, protože se zdálo, že Sakura není schopná pohybu, žena vzhlédla a mile se usmála. "Ahoj" pozdravila a zkoumavě si obě prohlížela. "Copak potřebujete?" Ino se nervózně ošila a Sakura jen couvla blíž ke dveřím. "Totiž... Přišly jsme nahlásit případ domácího náslilí." Sebrala se Ino a snažila se znít co možná nejvíc přesvědčivě. Asi se jí to povedlo, protože žena za stolem se zatvářila ustaraně a pokynula ke dvěma křeslům vlevo v místnosti. Nato sama vstala a cestou ke kuchyňce v rohu se zeptala: "Dáte si něco? Mám vodu, čaj, kafe..." Ino se podívala na Sakuru, která zavrtěla hlavou a tak Ino řekla: "Asi jenom vodu, děkujeme." Chvíli bylo slyšet jen cinkání nádobí a pak kroky tlumené kobercem, než před nimi na stole přistála velká sklenice vody.

Pak se ta žena uvelebila na gauči naproti a naklonila se k nim přes stůl s nataženou rukou. "Jsem Brigita." Nejdřív si s ní podala ruku Ino a představila se a po krátkém zaváhání si s ní potřásla rukou i Sakura. Když měly oficiální část za sebou, Brigita se opět posadila a pak jim pokynula hlavou. "No tak povídejte." Ino si dovolila ještě jeden nervózní pohled na svou kamarádku, která by tam také dost dobře vůbec nemusela být, jelikož stále mlčela jak pěna, a pak jí vypověděla všechno. Řekla jí o všech událostech, které si pamatovala, kdy přišla Sakura do školy naebo k nim na nvštěvu a měla nová zranění. A nakonec řekla Brigitě i o tom znásilnění. 

Starší žena se při zmínce o znásilnění zamračila a studovala drobnou dívku naproti. Měla rozcuvhané růžové vlasy a v očích se jí leskly slzy. Objímala se pažemi a celou dobu, co Ino mluvila, se snažila vypadat neviditelná. Když se k ní Brigita naklonila, zachvěla se. "Můžu se podívat?" Zaptala se Brigita a snažila se, aby byl její hlas klidný a utěšující. Sakura po krátkém zaváhání přikývla a natáhla k ní ruce dlaněmi vzhůru. Brigita zalapala po dechu, když na vlastní oči viděla krvavé rány po rákosce. Jistě, pracovala tady už dobrých deset let, ale nikdy se nesetkala s týráním v takhle pokročilém stádiu. Byla celkem ohromená, že se ta drobná, sotva patnáctiletá dívenka ještě takhle drží. Pak pokynula Ino, "Prosím, ráda bych si chtěla se Sakurou promluvit osamotě, počkej prosím venku." Ino vypadala celkem neochotně, ale nakonec vyšla ven z místnosti. Brigita se usmála, protože jasně viděla, jak se ta blondýnka o svou kamarádku bojí.

Ino seděla na chodbě a nervozitou si kousala své pečlivě upravené nehty. Nevěděla, jestli se Sakura nezhroutí, nebo jestli ji třeba nezačne nenávidět za to, že ji donutila jít na policii. Ale je to přece pro její dobro, ne? Už si nebyla tak jistá. Co když to pan Haruno nějak zjistí a Sakuru zase zmlátí? Nebo hůř? Ne, ne, ne... na tohle nedokázala ani pomyslet. Ino hlasitě vzdychla a rozplakala se. Slzy jí stékaly po tvářích a jistě se jí rozpila řasenka, ale co na tom záleží? Tohle všechno byly najednou jen povrchní problémy. Sklonila hlavu a rukama se popadla za vlasy. V ten moment se cítila tak frustrovaná - to přece nebylo fér! Sakura byla odmalinka pozorná, něžná, kamarádská, veselá... Vždycky to byla ona, kdo lidem pomáhal a teď? Bože... 

Slyšela rázné kroky, ale nezvedla hlavu. Byly blíž a blíž, ale co na tom? Co jí záleželo na tom, že se ty kroky právě zastavily před ní? Sžíraly jí obavy... "Ehm." Ozvalo se decntní zakašlání odněkud shora. "Promiňte, můžu vám nějak pomoct?" Byl to ten stejný hlas. Hluboký a tichý, hlas mladého muže. Ino pomalu zvedla hlavu a otřela si slzy, než potichu promluvila. "Řekněte... Vy tady pracujete?" Ten muž se zatvářil zaraženě, než pomalu přikývl. Ino si teprve teď všimla, jak je pohledný. Měl dlouhé, ebenové černé vlasy svázané v ohonu a černý oblek s bílou košilí a úzkou černou kravatou. Byl bledý a oči měl stejně černé jako vlasy a obočí, které měl lehce arogantně zahnuté, ale teď se tvářil... starostlivě. Mohlo mu být tak dvacet dva, plus mínus, a mohl by stejně dobře dělat modela, místo aby pracoval na policii... 

"Když tu teda pracujete..." začala Ino, ale pak se zarazila. Co to tu proboha vyvádí? Proč by tohle měla vykládat nějakému cizímu chlapovi? Není to náhodou Sakury věc? "Ale nic..." řekla rychle a zvedla se, rozhodnutá zmizet někam daleko. Nestihla ale udělat ani krok, než jí za zápěstí chytila silná ruka a otočila ji čelem k tomu muži. Ahahaha, co si to proboha myslela? Že jí tenhle podivín nechá jen tak jít? Určitě je to nějakej úchylák... Ale jeho výraz říkal něco jiného. Mračil se, ale v očích mu to vířilo otázkami a starostmi. "Co se dějě?" zeptal se znovu měkkým hlasem? Ino si povzdychla. "Řekněme to takhle. Co se stane chlapovi, který dlouhodobě týrá svou dceru a který ji dokonce znásilní?" zatvářil se šokovaně, ale bylo vidět, že se nad tím zamýšlí. Nakonec řekl: "Myslím, že by dostal minimálně deset let a byl by mu znemožněn přístup k dceři i ke zbytku rodiny... Stalo se to snad tobě?" V hlase opět starost a Ino neušlo, že jí začal tykat. Asi jsem v jeho očích jen nějaké ubrečené děcko, pomyslela si lehce zklamaně. Koneckonců, šlo o celkem sexy chlapa, a ty Ino ráda. "Ne, to ne... Ale moje kamarádka je zrovna uvnitř a já nechci, aby jí ten zkurvysyn ještě někdy viděl." Řekla a ukázala ke dveřím, před kterými už byla dobrých deset minut. 

Jako na znamení se dveře otevřely a ven vyšla Brigita. Nejdříve se zarazila, když spatřila toho muže a pak se lechce uklonila. "Dobrý den, pane Uchiho." Pak se obrátila k Ino. "Ino, mluvila jsem se Sakurou a myslím, že by bylo nejlepší, aby byla dnes v noci u vás. My se postaráme o zbytek. To děvče na tom není dobře... ale myslí, že to víš nejlépe." Pak se otočila do místnosti a oslovila Sakuru. "Pojď Sakuro, už můžeš jít. Mojí vizitku máš, takže kdyby se cokolliv dělo, okamžitě mi zavolej, ano?"

Zatímco Brigita mluvila se Sakurou, otočila se Ino na toho muže vedle ní a neuniklo jí, že musela hodně zaklonit hlavu, aby mu viděla do očí. "Takže pan Uchiha? Nejmenuje se tak náhodou tahle společnost?" S lehkým úsměvem se na ní obrátil a Ino se náhle dýchalo daleko hůř. "Ale jistě... Můj otec je tak nějak majitelem téhle firmy a tak... Já jsem Izuma Uchiha." Řekl s úsměvem a natáhl k ní ruku. Ino se usmála nazpět. "Jsem Ino Yamanaka a moc mě těší." 

Z kanceláře se ozvalo zakašlání, to zrovna vycházela Brigita v těsném závěsu za Sakurou, která už vypadala trochu líp. Izuma se na Ino omluvně usmál, zdvořile se rozloučil s Brigitou a vrhl lítostivý pohled po Sakuře, než se otočilů a spěchal chodbou dál.

Ten večer spala Sakura u nich doma a ještě ten večer řekli o své výpravě na policii Ininým rodičům, kteří řekli, že udělali dobře a dál už se věci nerozebíraly. Druhý den nemusely do školy a někdy kolem poledne zavolala Sakuře Brigita. "Ahoj Sakuro. Víš, je mi líto, že jsem ti to neřekla, ale ještě včera večer policie zatkla tvé rodiče a dnes ráno bylo řízení. Tvůj otec byl odsouzený na dvanáct let vězení a tvoje matka za spoluúčast na dva roky... Je mi líto, že ses to nedozvěděla, ale mysleli jsme si, že to tak bude lepší." Ino nikdy nezapomněla na ten radostný smích, který vybublal Sakuře z hrla po tomhle krátkém rozhovoru. Od té chvíle bydlela Sakura u nich, k radosti obou dívek.

A ještě ten den dostala Sakura ten nejztřeštěnější nápad. A to, že si můžou obě nechat udělat piercing v levém obočí. A co bylo ještě ztřeštěnější? Že Ino s tím souhlasila, a tak si ještě ten den nechaly propíchnout obočí. Sakuře se kovové ozdoby tak zalíbily, že si rázem pořídila ještě kroužek do spodního rtu a tři náušnice na levé ucho, ale Ino prohlásila, že jí to kazí její image a začala nosit ofinu přes oko.

Sakura byla od té doby daleko veselejší a ne dlouho po soudu jejích rodičů založila s klukama kapelu. Měli koncerty, chodili po škole do cukráren a vůbec, prožívali nejkrásnější léta svého života. Až do začátku druhého ročníku na střední, protože nic nemůže být tak úžasné napořád.

 

SOUČASNOST:

"Jděte napřed holky, dorazím za vámi za chvíli!" Zavolala Sakura za Ino, Hinatou, TenTen a Temari, které se už celé nedočkavé hrnuly k dívčím ubytovnám. Dnes měly v plánu velkou dívčí párty hárd, jako takovou rozlučku s prázdninami. Ino vrhla po Sakuře starostlivý pohled, jemuž se Sakura hbitě vyhnula a ujistila své kamarádky. "Nebojte, nebude to trvat dlouho, však víte, leze na mě zase ta moje chci-být-sama-a-vypadat-zajímavě nálada..." Nato dívky vybuchly smíchy. Ano, všechny tuhle její náladu znaly a věděli, že pokud Sakuru nenechají alespoň půl hodinky být, nebude s ní žádná řeč. Proto se otočily a chvatně vyrazily do tepla.

Sakura se s úsměvem na rtech dívala za svými kamarádkami a cítila se šťastná. Jako by měla v žilách místo krve tekuté štěstí. Pak se stále s úsměvem otočila od školního kampusu a zamíříla podél lesa dál k fotbalovým hřištím, ke svému oblíbenému stromu, jehož větve byly v tak šikovné výšce, aby tam vylezla jen ona. Byl totiž obecně známý fakt, že Sakura Haruno je nejlepší lezec na stromy v okolí.

Jenže jak ta naše milá růžovovláska kráčela ztemnělými školními pozemky a rozverně mávala rukama, sledujíce oblohu posetou hvězdami, neuvědomila si, že jí z lesa pozoruje nemálo párů očí, které kopírovaly každý její pohyb.

Copak jí už ve školce nenaučily, že je nebezpečné toulat se v noci o samotě? Pomyslel si Pein, když se rozhlédl po svých kamarádech a spatřil v jejich očích podivné jiskřičky chtíče. Chudák holka.