Kapitola 4

Kocovina se nad nimi vznášela jako velký nacucaný oblak smogu. Když se Ino ráno probrala, myslela, že je na smetišti. A vyjekla. Jenže když jí došlo, že ta skládka kolem je vlastně její pokoj, zařvala. Nato se ze země a vlastně ze všech možných dalších míst začali zvedat její kamarádi, a podle toho jak se drželi za hlavu, nebylo probouzení nic příjemného.

Hinata a Shino, kteří byli oba celkem použitelní, co se civilního chování týče, začali provádět inventuru. Našli téměř všechny, jediní, kdo chyběli, byli Naruto a Sakura. „Tak to je typický…“ povzdechl si Kiba a mnul si čelo. „Dobrá děcka, vyhlašuju soutěž kdo-najde-Naruta-a-Sakuru-jako-první-dostane-ode-mě-kakao!“ oznámila Temari a všichni se dali do práce, protože upřímně, pro Temařino kakao by i papež zabíjel.

Zanedlouho byli oba pohřešovaní zajištěni. Sakuru našli spát ve sprchovém koutě (ano, slyšíte dobře, ve sprchovém koutě, ne ve vaně) a Naruto, po několika neúspěšných pokusech o jeho vytažení ze skříně, udělal všem radost, když vypadl sám.

O dvacet devět a půl minuty později stála celá jejich skupinka před dveřmi hlavní budovy školy a nikomu z nich se nechtělo udělat první krok přes práh a do nového školního roku.

O dalších šest minut později tam ještě pořád stáli, ani jeden se nepohnul o chlup. „No táááááááák, tohle je směšný!“ ozval se Shikamaru a všichni po něm vrhli otráveným pohledem. Vzhledem k tomu, že devadesát procent z nich bylo stále pod tím hnusem kocovinou, nebyly Shikovy debilní poznámky vítané.

„Tak jo!“ vzchopila se nakonec Sakura a udělala krok dopředu. „Dokážeme to, bando!“ všichni se na ni nejistě podívali, ale ona si jich nevšímala a pokračovala. „No tak, jen se nedělejte! Loni jsme toho přece tolik zvládli! Zapálili jsme tělocvičnu! Vyhodili do vzduchu auto toho pedofila Orochimara! Rozlili po sborovně kyselinu! A teď mi chcete říct, že nedokážeme projít jedněma pitomena dveřmama?!“ a po tomto plamenném projevu už se v jejich řadách nenašlo jedince, který by třeba jen pochyboval. „Smrrrrrrrrrrrrt!“ zvolali unisono a s pěstí předpaženou se jako jedna velká tsunami přehrnuli přes práh.

Kisame zívnul. Mohutně. Vlastně, možná by v tento moment jeho pusou projel traktor. Nebo kombajn. „Zakryj si pusu, když zíváš.“ Ozvalo se vedle něj a Kisame jen protočil oči. Itachi byl přeci jenom džentlmen až do morku kostí a žil v domnění, že při sebemenším projevu hrubosti dostane lepru. Najednou něco upoutalo Kisameho pozornost. „Oi, Itachi (poznámka autora: Teď bych si tak jako představovala, že Itachi se vysloví jako: Ýtačí… LOL), jestli mi chceš vyčítat moje chování, tak se podívej dopředu…“ a jeho černovlasý kamarád to udělal. A jeho čelist se rázem houpala pár cenťáků nad zemí.

Oproti scéně, která se jim naskytla, byl Mr. Bean lůůůzr. Vchod do školy byl od podlahy po strop zaplněn těly studentů, respektive jejich nohou, a všichni se očividně snažili projít dveřmi jako první. Horda před nimi se sestávala z okalhotovaných i osukněných končetin, takže tam museli být jak kluci, tak i dívky. Sem tam se ozval výkřik a jim po chvíli došlo, že se jedná o velmi utlumenou verzi křiku: „Smrt!“
No doprdele. Někdo se až moc často dívá na Pána prstenů…

Řečení dva nešťastníci, čirou náhodou členové Akatsuki, fungujícími pod jmény Kisame a Itachi, tam jenom stáli. A zírali s otevřenou pusou. No ano, slyšeli jste dobře. Náš kultivovaný a zdrženlivý Uchiha Itachi měl otevřenou pusu – a ne, nekončí svět. Ještě ne.

Pak se ozvalo cosi velmi podobné tomu zvuku, který to udělá, když vystřelíte špunt ze šampaňského, a vchod se uvolnil. A výsledek? Ve školní vstupní hale se válela parta puberťáků a smáli se na celé kolo. Vedle nich se válely dvoukřídlé dveře, které náhodou vypadly z pantů, zrovna když se oni snažili projít.

První, kdo se vzpamatoval, byla Sakura. Rychle vyskočila na nohy, oprášila se a rozhlédla se. Její mozek začal ihned zpracovávat informace a ona si připadala jako terminátor, když v dálce zahlédla první učitele, které přilákal ten rumbál, a jí se před očima objevil blikající červený nápis: „Nebezpečí! Zvolit rychlý a taktický ústup!“

A jelikož její vnitřní hlas téměř vždycky NEMÁ pravdu, poslechla ho. Takže zakřičela: „Smrt jindy, teď se zachraň, kdo můžeš!“ a celým srdcem, tělem i duchem se oddala svému geniálnímu „taktickému ústupu“.

Vyřítila se ze dveří, následována několika šťastlivci, kteří se vzpamatovali, ještě než je stačil jakýkoliv z učitelů chytit, a rozeběhla se přes školní pozemky. Její instinkty nad ní získaly moc a ona se perfektně vžila do role jsem-super-duper-špatňák-na-útěku-hahaha-suck-it-up-bitch. Její oblíbená.

Pravidla pro začínající gangstery, oddíl Na útěku:
Pravidlo 1.: Nikdy neutíkejte z místa činu po rovné a odhalené ploše. To, že si připadáte neviditelní, ještě neznamená, že to je pravda. Většinou je to naopak.

Takže jakmile Sakura zahlédla nedaleké křoví, hupla do něj a pokračovala se svým taktickým ústupem po kolenou. Její oh-so-ninja-like mozek stále šrotoval na plné obrátky.

Pravidlo 2.: Ujistěte se, že vás nikdo nepronásleduje. Ať už přítel, či nepřítel, jestli za váma poběží tlupa neohrabanců, máte k nenápadnosti hodně daleko.

Zbavit se Nejiho, Tenten a Ino, kteří jí viseli za patami, bude asi těžší než šipka do křoví, ale Sakura byla od přírody soutěživá osoba. Takže, challenge accepted! Rychle se rozhlédla a pak zaregistrovala malou kůlnu asi deset metrů před ní. „Konečně mohu využít svůj pravý potenciál superhrdinky!“ pomyslela si a rychlostí světla (ne, kecám, byla to vlastně jenom rychlost Sakury ve sprintu) se vrhla ke kůlně. Pak trhnutím otevřela dveře a zase je za sebou zabouchla. Při zavírání dveří ale nějak nešťastně zakopla o svou vlastní ruku a v příští vteřině ležela na zemi, jak dlouhá tak široká a hlavně celá mokrá, protože v pádu zvládla ještě převrhnout kyblík s vodou.

Pravidlo 3.: Alespoň se POKUSTE chovat nenápadně! Věřte nám, jsme profesionálové, a když vám říkáme, že máte splynout s davem, tak na tom asi něco bude. A jelikož toto je poslední rada, přejeme vám příjemné zločinaření! Váš tým badass-autorů *MUCQ*

Sakura si jen klela pod vousy, když se zvedala ze špinavé země a urovnávala si svojí školní uniformu. V duchu uvažovala, jestli náhodou někdo neslyšel ten randál, který ztopila svou malou eskapádou v kůlně, a když dlouho nikdo neotvíral dveře do kůlny, ani nedupal kol dokola té malé boudičky, ba ani neslyšela zlověstné čenichání školních hlídacích psů, vydechla.

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…

…příliš brzo.

Prudce se otočila, když za sebou zaslechla uchechtnutí. A tam, na hromadě pytlů s pískem, seděl kluk asi v jejím věku, možná o něco starší, a na rtech mu pohrával pobavený úšklebek. Měl temně červené vlasy a skořicové oči, které byly napůl zavřené a Sakura mu už už chtěla nabídnout šálek kafe, energy drink, kopanec do zadku, uštknutí hada, prostě cokoliv, co by ho propadlo z jeho očividné ospalosti, když jí došlo, že to má působit sexy. “Woah, dobrá práce, chlape!“ pomyslela si, protože to fungovalo. Opravdu působil, ehm, velice lákavě.

Po několika dlouhých okamžicích trapného ticha už to chudák naše malá (170 cm vysoká) růžovovláska nevydržela a nervózně si odkašlala. „Ermhmbžmhmbruhm… Čau. Já jsem Sakura. Haruno Sakura. Chodím do druhýho ročníku, a ať tě ani nenapadne myslet si, že tu kuju něco nekalýho!“ párkrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a pak pokračovala: „A teď ty! Kdo jsi a co tu děláš?!“ A protože byla od přírody něco, co by angličané nazvali výstižně - drama queen – popadla do ruky tyč, co byla opřená o zeď a výhružně ji namířila na chlapcův krk. Tedy, tak výhružně, jak jen mohla, protože růžové vlasy vám na výhružnosti moc nepřidají. „Mluv, ty pse, neb nepromluvíš-li, budeš o hlavu kratší a tvá hlava bude o jazyk kratší! Jestli chápeš, co tím chci říct!“ A jéje, začíná se do toho zamotávat…

Kluk na ní chvíli jen zíral, jeho I‘m-oh-so-sexy-and-mighty-and-better-than-thou mód stále aktivní, než se rozesmál. Smál se tak moc, až se za břicho popadal a po tvářích mu tekly slzy. Sakura jen rozpačitě svírala svou tyč/meč/sekyru/kopí/palcát/beranidlo/a zase tyč a pozorovala ho, dokud se neuklidnil.

Když se znovu napřímil, pohlédl jí do očí a tvářil se už zase vážně. „Jmenuju se Sasori  v Červeného Písku. To je hrabství na severu Tramtárie, jen pár námořních uzlů od města Tekutých Písků. Jsem vlastně hrabě, když se na to podíváš z určitého úhlu. Doufám, že jsem to vysvětlil jasně, protože svůj jazyk bych v budoucnosti ještě rád použil.“ A velmi flirtózně na ní zamrkal. Pak si ještě flirtózněji olízl rty (slow motion) a pokračoval: „Mimochodem, už jsem ti říkal, jak MOC miluju růžovou? Sa-ku-ro?“

No do prdele dubovýho! Pomyslela si Sakura, když jí ten podivný hrabě popadl za ruku a strhl jí směrem k pytlům, na kterých seděl, takže mu přistála na klíně. Najednou jí začalo vadit, že její tenká bílá košile její školní uniformy byla durch. A ještě jedné věci litovala – že na sebe ráno navlékla tu krajkovou podprsenku.

Dobrá práce, Sakuro. Pogratulovala jí její pečlivě utajovaná druhá osobnost.