Kapitola 1

Matně si uvědomuju , že ležím tváří na lavici. Matně si uvědomuju, jak se mnou někdo třese a snaží se mě probudit. Neúspěšně. Matně si uvědomuju zvonění  školního gongu. Takže je to tu, konec roku... Matně si uvědomuju zvuk odsunovaných židlí a kroků, otevírání a zavírání dveří, hlasy a... ticho. Na ničem z toho však nezáleželo.
Zdál se mi sen. Stála jsem v hustém a temném lese. Takže je to zase tahle noční můra, která se mi poslední dobou zdá. Teda, nedá se říct, že by to byla noční můra, není totiž vůbec děsivá, ale popravdě, je to otravné. Každopádně, ten les je kolem mě pořád...  Doprava? Doleva? Všude to vypadá stejně!
Než jsem však stihla zvolit jakýkoliv směr, něco mě zašimralo za uchem. Chápejte, i kdybyste se mnou třásli celý den, nevzbudím se, ale jakmile mě polechtáte za uchem, nebo mě do něj kousnete, jsem vzhůru jak rybička (naštěstí, ani jeden učitel tuto slabinu neobjevil).
 Otevřela jsem jedno oko a podívala se dolů. Vedle lavice stál člověk. Měl na sobě volné, tmavě zelené manšestráky. Takže to je muž, mihlo se mi hlavou. Když jsem však pohlédla na boty, vyskočila jsem a podívala se muži do obličeje. A opravdu! Ten muž vedlé mé lavice je strejda Jimmy! Nikdo jiný totiž nenosí celkem solidní, hnědé, kožené sandále a do nich křiklavě žluté, pletené ponožky.Chvilku jsem na něj koukala s otevřenou pusou a pak se mu vrhla kolem krku.
Strejda Jimmy je prý o dva roky mladší bratr mýho taťky, a je mu 34. Má dlouhé hnědé vlasy, asi po lokty a nosí je svázané do culíku zelenou sametovou stužkou. Taky má brýle s tenkýma obroučkama, takže vypadá jako profesor. I když, on vlastně je to profesor, takže je to v pohodě. Nosí košile s dlouhým rukávem, hlavně bílé, hnědé a šedivé a k tomu kostičkované, hnědo-béžové sako. A samozřejmě manšestrové kalhoty a zoufale barevně nesladěné ponožky. Je to veliký zmatkář, ale svým způsobem je to roztomilé (tedy u něho, já jsem taky zmatkářka a všichni si o mě myslí, že jsem naprosto blbá). Celý jeho vzhled však doplňují úplně světlounce oříškové oči. Vypadají skoto průsvitně a tak nevinně a mile a upřímně,  že by ho člověk nejradši obejmul. Což jsem tedy mimochodem zrovna dělala. Strejda Jimmy mě také objal a hladil mě po hlavě, přitom jsem slyšela, jak říká: "Ale no tak holka, máme mezi sebou skoro dvacet let a ty mě tu takhle veřejně objímáš? Co si pomyslí ostatní studentíci?" Neunikl mi však pobavený tón jeho hlasu ani uchechtnutí na konci věty. Konečně jsem ho pustila ze svého pevného objetí a on odstoupil aby si mě prohlédl. "Páni, byl jsem pryč dva roky a z mojí malý neteřinky vyrostla oslňující slečna!" Jeho poznámky o mém vzhledu jsem se již naučila ignorovat, takže jsem se vyptávala: "Jak to, že si přijel tak náhle? Mamka nic neříkala a ani jsi mi nezavolal, mohla jsem upéct tvůj oblíbený dort!"
Při zmínce o dortu se strejda pousmál a dal se do vysvětlování. "Tedy, chtěli jsme ti s tvou mamkou připravit malé překvapení. Přece jenom, za týden ti bude patnáct a taky je poslední den školy... To mi připomíná, co vysvědčení mladá dámo? Kolik pětek tam bude tentokrát?" vytáhla jsem z tažky vysvědčení a okázale mu ho podala. "Hmmm, samé jedničky... No tak to abysme ještě cestou domu stihli točenou, co?" Znovu jsem mu skočila kolem krku, pak popadla tašku a vytáhla ho za ruku ze třídy. Hnala jsem se celou cestu až ke stánku se zmrzlinou a strejda za mnou sotva fuňěl. Za chvilku jsme ale už seděli oba v parku na lavičce a kadý jsme lízali svou zmrzku. Strejda měl jahodovou a já čokoládovou.
Takže, zatímco tady tak hezky v klidu lížeme zmrzlinu, řeknu vám, kdo vůbec jsem a tak dále, to jen abyste měli představu. Jmenuju se Alyssea Miltonová a je mi, no, za týden je mi patnáct. Nemám sourozence a žiju jen s mamkou Annou.Taťku neznám. O něm se u nás doma nemluví. Mamce je 31, takže je o tři roky mladší než strejda Jimmy, který se u nás jednou za čas staví, ale teď se neukázal skoro dva roky. Chodím na soukromou astronomickou školu a hvězdám vážne rozumím, koukat se na ně mě uklidňuje. Jistě jste si všimli, že mě strejda Jimmy nazval "oslňující slečnou". Tedy, ne že by to nebyla pravda. (Prosímvás, tohle není samochvála, jen říkám co o mě říkají ostatní.)
Mám zlato-zrzavo-hnědé vlasy, podle toho, jak na ně svítí světlo a velmi světlou a jemnou pleť, na které hodně vynikají jinak nenápadné pihy na nose. Rty mám úplně růžové a hebké jako plátky růží (podle jistého již dávno zapomenutého chlapce), a také krásně tvarováné. Vlasy mám dlouhé skoro na zem (nekecám, od narození jsem si je nenechala jedinkrát ostříhat!) a jako rovný a hustý závoj mi splývají kolem drobné, štíhlé a ne moc vysoké postavy. Nos mám malý, drobný a špičatý a tváře růžové. Celému vzhledu však dominují oči (opět podle názoru jiných lidí), mám velké a kulaté oči, přirozeně výrazné s hustými a dlouhými hnědými řasami a zvláštně zelené duhovky. Barva očí se mi totiž mění, respektive, nikdy nemám stejný odstín zelených očí... A ano, vím, že je to divné, ale kolem padenek mám sotva znatelné červené paprsky. Takže, můj popis bychom měli a teď se můžeme vrátit k mému příběhu.
Dolízala jsem pomalu svou zmrzlinu a spolu se strejdou jsme se začali šourat k domovu. Bydlím v menším rodinném domku s červenou střechou a bílými zdmi a kolem celkem velkou zahradou, nic zvláštního. Tedy až na to, že je to neobvykle blízko "lesa". Tenhle "les" je vlastně navenek obyčejný les, který z jedné strany obestírá naše město. Prý je však plný mocných, temných a negativních sil a je tam přísný zákaz vstupu. Prý kdo tam kdy vkročil, už se nikdy nevrátil. Stejně mě však vždy lákalo se tam podívát.
Cestou jsme si povídali, co se v uplynulých letech stalo, u nás, u nich, u těhle, u tamtěch a vlastně jsme pomluvili všechny známé, takže čas utekl rychle a za chvilku jsme byli před domem. Už jsem to napětí nemohla vydržet a tak jsem přeskočila branku, cestou upustila tašku, popadla do ruky vysvědčení a přes trávník jsem se hnala k domovním dveřím. Viděla jsem maminčinu krásnou tvář v kuchyňském okně, a taky jak se směje když mě viděla utíkat.
Rorazila jsem síťku proti komárum a v předsíni ze sebe skopla boty a pak už jsem byla v prostorné kuchyni a vpadla jsem mamce do náruče. Ta mi přes rameno zkontrolovala vysvědčení, pak se jí rozzářily oči a pevně mě stiskla a do ucha mi šeptala "Ty jsi moje nejzlatěší holčička Lissie, jsem na tebe tak pyšná. A taky jsem ti tady něco připravila." A ukázala na kuchyňský stůl, kterému jsem dosud nevěnovala pozornost. Byl krásně prostřený k odpolednímu čaji, všude byly kvetiny a na třech talířích ležely tři, velké, bíle a křupavé sněhové pusinky posypané spoustou granátového jablka. K tomu můj nejoblíbenější ovocný mix-koktej (smýcháný ze všeho ovocného co jsme doma našli) a uprostřed toho malý, krásně zabalený dárek.
Mezitím už do kuchyně dorazil i Jimmy a měl v očích slzy smíchu. V ruce nesl mou tašku, kterou jsem zahodila někde na cestě ke kuchyni. "Teda Elis, takhle jsem te neviděl běžet už hodně dlouho... a ten skok přes plot byl prostě parádní..." Pak mu ale pohled sklouzl k přeplněnému stolu a otočil se k mamince "Páni, Anno, tvoje kulinářské schopnosti mě nikdy nepřestanou udivovat. Vypadá to výborně!" S těmito slovy k ní přistoupil, uklonil se a galantně jí políbil ruku. Maminka se uchichtla a oba nás usadila ke stolu.
Když jsme se pomodlili (vždy se před jídlem modlíme, maminka je křesťanka a nějak se jí podařilo nakazit i zbytek rodiny) pustila jsem se rychle do jídla a vychutnávala si každé sousto pusinky. Maminka s Jimmym si ale povídali a jídlo jim trvalo pomalu. Šla jsem tedy do svého pokoje a zasedla ke stolu. Když si udělám úkoly teď, budu mít celé prázdniny volné. A tolik jich zase nemám. Vytáhla jsem si tedy sešity a učebnici a také svoje oblíbené pero se žabákem, prý dárek od taťky. Byla jsem sice unavená, ale úkolů už mi zbývalo jen pár, proto hned při posledním písmenu posledního úkolu mi klesla hlava a já sebou práskla o desku stolu. To zřejmě přivolalo mamku, protože si matně vzpomínám, jak mě strejda nese do postele a jak mě mamka ukládá a dává mi pusu na dobrou noc se slovy "Ty jsi maminčina hodná holčička." Pak pusa na čelo a světlo zhaslo. A já usnula.
Probudilo mě škrábání v krku. Měla jsem hroznou žízeň. Podívala jsem se na budík. Jsou dvě hodiny ráno. Na stole jsem měla rozložené sešity. "Takže jsem přece jenom usnula u úkolů." Pomyslela jsem si, když jsem si na nohy nandavala mé oblíbené chlupaté papuče. Potichu jsem se vyplížila z pokoje a tiše za sebou zaklapla dveře. Jen si dojdu dolů do kuchyně natočit sklenici vody, obyčejně ji mám u postele, ale dnes na to mamka asi zapomněla... Zastavila jsem se uprostřed chodby. Něco jsem zaslechla a vycházelo to z maminčina pokoje. Přešla jsem na druhý konec chodby kde mám mamka pokoj. "To je divné, svítí se tam, přitom už je tak pozdě." Pomyslela jsem si. Dveře byly pootevřené, tak jsem nenápadně nakoukla škvírou, jestli je maminka v pořádku. Když jsem však pohlédla dovnitř, nebyla jsem schopna se pohnout. Maminka totiž byla naprosto v pořádku. A nejen to, byla dostatečně v pořádku, aby se mohla líbat se strejdou Jimmym! "Tomu nevěřím." hodilo se mi hlavou pořád dokola. Vždyť mamka přece miluje tátu! I když je už skoro dvanáct let nezvěstný! A ona se teď klidně líbá s jeho bratrem?! Nechápala jsem to a přišlo mi to odporné, ale rozhodně už tady nechci zůstávat ani minutu! Sice si ani pořádně nepamatuju jak taťka vypadal, ale to co mamka prováděla mi připadalo jako zrada vůči celé naší rodině, dokonce i vůči mě, vždyť jsem jeho dcera! Ne, v domě zrádců už nezůstanu ani minutu!
Když jsem se dostatečně vzpamatovala, tiše jsem sestoupila do kuchyně. Vytáhla jsem malou lahvičku s Coca-Colou a sáček bonbonů. nějaké zmražené senviče a ovoce a taky pytlík krekrů s čokoládou. No co, že jsem nadělala hluk, ti dva jsou stejně zaneprázdnění něčím jiným a sotva něco uslyší. Když jsem byla spokojená se svou nashromážděno hromádkou jídla, odnesla jsem ho do pokoje a vydala se do garáže. Vzala jsem si baterku a náhradní  baterie do ní, provaz, sirky a malou plachtu. Taky spacák a karimatku a putovní vařič. Také jsem to odnesla do pokoje a otevřela jsem skříň. Vytáhla jsem teplou mikinu a jednu tenčí, džíny a manšestráky a dvě trička s dlouhým rukávem, dvě s krátkým a tílko. Na sebe jsem natáhla nátělník, přes něj tričko a přes něj lehkou mikinu. v noci je zima, tak jsem na sebe hodila ještě bundu a zbytek oblečení stejně jako zbytek věcí jsem naházela do krosny, kterou mám pod postelí. Po špičkách jsem seběhla do obýváku, tam jsem si nazula pohorky co jsem nesla v ruce a opatrně odšoupla francouzské okno na zahradu. Hodila jsem batoh na záda a uprostřed zahrady jsem se zastavila. Mamka mě neuvidí, okna její ložnice vedou do ulice, ale teď jsem tu měla jiný problém. Kam dál?
Ano, šlo o celkem zásadní problém. Kam můžu jít? Nikdo z rodiny nepřipadal v ůvahu - mamčini příbuzní už nežijí a kdybych šla k taťkově rodině, vyhodí mě na ulici. Mamka s taťkou se totiž vzali tajně a utnuli všechny kontakty s tátovou rodinou. Vlastně asi ani nevědí, že jsem se narodila. Jediný, kdo s náma vůbec mluví je strejda Jimmy, ale toho jsem z celkem pochopitelných důvodů vyloučila. Kamarádi? No, mám pár kamarádek ze třídy (upřímě, moc jich není, ale co byste chtěli, když většinu dne prospíte, že?), které by mě nechaly u nich na chvíli zůstat, ale všichni někam odjeli a já vážně nevím o jediné osobě, u které bych mohla chvilku bydlet. Navíc, určitě mě budou hledat a tady v tomhle zapadákově mě brzo najdou, to chce místo kam se mě nikdo hledat nevydá... A stím jsem se otočila, rozběhla, přeskočila vysoký plot vzadu v zahradě a pokračovala stále poklusem k prvním stromům temného lesa, které stály nedaleko.
Nevím, jak dlouho jsem utíkala, než jsem se vyčerpaná zastavila a předklonila. Dlouho jsem  lapala podechu a rozhlížela se kolem. Všude jen samé staré a mechem porostlé stromy, rostoucí blízko sebe a jakoby podivně vyzařující temnotu. Podívala jsem se nahoru, ale skrz korunu nebyly vidět hvězdy. To mě znervóznilo. Všude kolem mě tma, dokonce ani na pohorky jsem si neviděla. Jak se mi zpomaloval dech, začala jsem i uvažovat a taky sama sobě nadávat.Co na světě mě mohlo dohnat k takovémuhle pitomému rozhodnutí?! Copak nás už od malička neučili, že se do temného lesa nesmí?! Copak v jedom kuse neříkali o tajemných zmizeních a o nešťastnících, kteří se v něm ztratili a už nikdy se nevrátili?! Copak jsem nevěděla, že v něm žijí tvorové stvoření temnotou, žijící pro temnotu a konající temnotu?! A co já udělám?! Přiženu se a bez uvažování se rozeběhnu do spárů těhle strašidelných stromů!
Jenže, něco se mnou není v pořádku, připadám si, jako by mě sem něco táhlo, jako by mě magie přitahovala dál a dál do středu lesa. Cítila jsem jak mi taneznámá síla naráží znovu a znovu do těla, jak mi pomalu vplouvá do vědomí a než jsem stihla jakkoli zareagovat, ba než jsem si to stihla uvědomit, převzala vládu nad mým tělem. Stále jsem v něm byla, ale byla jsem v koutku, odstrčená touhle tajemnou a nepochybně temnou sílo někam na dno svého bytí. Už jsem to nebyla já, kdo hýbal mým tělem a už jsem to nebyla já kdo mé télo hnal dál a dál do lesa. A pak, najednou, už pode mnou nebyla zem na kterou bych došlápla, stoupla jsem do vzduchu a těžký batoch na zadádech mě převážil dolů. Ztratila jsem rovnováhu a přepadla dolů, do propasti. Chvilku jsem jen tak plachtila vzduchem a vítr si se mnou hrál jako s hadrovou panenkou. A pak jsem dopadla na zem, tvrdě a s dutým bouchnutím, ale bolest nepřicházela, naopak, spíš ze mě všechno odplouvalo. Nejdřív bolest, pak vzpomínky a myšlenky. Zavřela jsem oči a zanedlouho mě opustilo i to poslední co mi zbývalo, vědomí.