Kapitola 3

Když se za nimi zavřeli dveře, ozvaly se neznámé hlasy. Byly to dvě ženy a bezpochyby se bavily o tom, co právě viděly."Pan Rieno by měl vážně něco dělat s těmi svými výbuchy. Příště by mohl někoho zranit." Jiná a podle hlasu spíš mladší žena odpověděla: "Jeho problémem je, že si vztek dokáže vylít jenom na panu Darienovi. Pan Darien se dokáže ubránit a jistě by Riena i přepral, ale tentokrát ohrozil i tuhle ubohou dívku." Aha. Takže konečně přišla řeč na mě. Někdo se blížil a mě se nelíbil pocit, že netuším o koho jde. Musela jsem se pokusit otevřít oči. Opět to chvilku trvalo, ale já byla ráda, že zase vidím. Blíž ke mě, vedle postele, stála asi třicetiletá žena v dlouhých šedých šatech a pozorovala mě se zvědavostí v očích. Když si všimla mého pohledu, nadskočila a ustoupila o krok dozadu. Chvíli jí trvalo, než se zase přiblížila k posteli a klekla si ke kraji. Zkoumavě mi hleděla na oči a zeptala se: "Jaktože máš tak zelené oči? Nikdy jsem nic takového neviděla!" Její slova mě zmátla, copak v životě neviděla zelené oči? Pohnula jsem rty a vyšlo slabounké zasténání. Jak dlouho už to je, co jsem naposledy slyšela svůj hlas? To zasténání nejspíš vyburcovalo i druhou služebnou co byla v místnosti. Mohlo jí být kolem šedesáti a měla na sobě úplně totožné šaty, jako její mladší kolegyně. Čiperně ke mě přiskočila a pohladila mě po vlasech. "Já vím, že se chceš pohnout, ale prosím, počkej ještě chvíli. Jsi celá zpocená a od krve, musíme tě umýt a taky ti musí být zima, měly bychom ti obléct něco teplého." Při zmínce o zimě jsem si uvědomila, že jsem stále ve spodním prádle, ale okolní teplota není tak vysoká, jako když jsme do pokoje vcházeli. Musel vyhasnout oheň a já jsem se rozklepala zimou. Služebné si toho musely všimnout, protože jedna mě hledila po vlasech, jako se to dělá malým dětem před spaním a ta druhá ze mě zatím ručníkem namočeným v teplé vodě smývala krev a nečistotu. Voda byla opět voňavá, ale tentokrát to nebyly žádné léčivé bylinky, ale jemná vůně levandule.
Potom, co skončily s očistou mého těla, přišlo na řadu oblékání. Jak se brzy ukázalo, oblékat nehybného člověka je zhola nemožné, tak jsem se snažila trochu pomoci. Zvedala jsem ruce ve správnou chvíli a otáčela se, když bylo potřeba někde něco zašněrovat. Jenže podle toho, co ty služebné (zjistila jsem, že ta mladší se jmenuje Maria a ta starší Beth) říkaly, byla tohle jen spodnička a další díl šatů se oblékal daleko složitěji. Navrhla jsem tedy něco, po čem jsem už dlouho toužila."Myslím, že jsem schopná vstát. Kdybyste mě některá držela a ta druhá oblékala, šlo by všechno daleko rychleji!" Ani jedna se netvářila moc nadšeně, ale když jsem je tisíckrát a jednou ujistila, že budu v pořádku, podepřela mě Maria pod rameny a pomohla mi se postavit. Ano, uznávám, zamotala se mi hlava a na chvíli jsem ztratila rovnováhu, ale Maria byla silná a udržela mě na nohou. Pomalu jsem se narovnala a Beth mi poradila, ať rozpažím ruce. Spodnička se kolem mne rozlila jako moře bílé bavlny. Byla měkká a velmi nařasená, s velkým kulatým a šňůrkou staženým výstřihem. Rukávy byly dlouhé, široké a volné, ale v zápěstí opět stažené šňůrkou. Spodnička byla dlouhá až na zem. Beth ke mě potom přistoupila a v rukou držela šněrovací šaty. Nebyly tak dlouhé, jako spodnička a měly jen krátký rukáv, ale byly nádherné. Tmavě červené, prošívané hnědou a zrzavou nití. Byly pošité drobnými drahokamy, jantarem a měsíčním kamenem. Dolní lem šatů byl celý pošit perlami. Nandavaly se jako vesta a celá přední část se musela uvázat šněrovačkou. Byly mi trošičku větší, takže je Beth musela pořádně utáhnout. Nebylo to však nepohodlné a vypadala jsem v nich štíhlá. Líbily se mi. Horší byla skutečnost, že bych je dobou zařadila tak do patnáctého či šestnáctého století a tam, odkud pocházím, je století jedenadvacáté.
Beth i Maria se chvilku kochaly pohledem na mne a pak Maria náhle vypískla: "Já si beru česání vlasů!" V hlase ji zněla nedočkavost a vzrušení a to mě rozesmálo. Smála jsem se, jako už dlouho ne a musela jsem se předklonit a chytit se za břicho. Z očí mi tekly slzy smíchu a trvalo mi dobrých pět minut, než jsem se uklidnila. Obě na mě koukaly, jako bych právě předvedla nějaký extra obtížný cirkusový kousek a pak se rozesmály se mnou. Chvíli jsme se tam všechny tři smály, a když odezněly i poslední návaly smíchu, usadila mě Beth do pohodlného křesla v rohu místnosti. Položila přede mě tác, na kterém byl talíř s chlebem, brambory, slanina, vajíčka a dva menší talířky s ovocem a zeleninou. Také mystička s bylinkovým máslem na chleba a pohár, naplněný tmavou tekutinou. Měla jsem opravdu hlad, ale do teď jsem si to sotva uvědomovala, proto když přede mne položily všechno to jídlo, nezaváhala jsem a dala se do hodování.
Bylo to výborné. Všechno od chleba až po ovoce bylo daleko chutnější a šťavnatější, než kterékoliv jídlo, které jsem kdy předtím okusila. A zanedlouho mi už zbývalo vypít jen tu hutnou tekutinu v poháru. Jak jsem se dozvěděla od Beth, bylo to bylinkové víno. Zdá se mi to, nebo jsou tady až nezdravě zatížení na bylinky? Když jsem se napila, zasáhla mne do krku i nosu silná vůně šalvěje, hřebíčku a medu. Byla to zvláštní kombinace, ale rozehřálo mě to a teplo se mi po spolknutí rozlilo do celého těla. Upíjela jsem dychtivě, ale pomalu, protože nápoj byl silný a já se bála, aby mě nesežehl příliš.
Když jsem dopila,  Beth vzala tác a s rozloučením odešla z místnosti. Zůstala jsem s Mariou sama v místnosti a ta také poodešla ke dveřím. "Vypadá to, že jsme splnily všechny body tvého programu. Zůstaň sedět v křesle a nesnaž se vstávat, nemyslím si, že by to mělo nějak zvášť blahodárný účinek na tvá zranění. Já teď zajdu pro ředitele a ty dva uličníky-" Jakmile tohle vyslovila, zarazila se a dala si ruku přes ústa. Zřejmě výraz "dva uličníci" nebyl úplně vhodný. Usmála jsem se na ni. "Neboj Mario, nikomu to neřeknu." Viditelně se jí ulevilo. "Uvidíme se ještě?" Teď byla řada na ní, aby se usmála. "Jsem osobní služebnou pana Dariena a myslím, že se určitě ještě mnohokrát potkáme." S těmi slovy se otočila a vyšla z místnosti.
Zase sama. Seděla jsem v pohodlném koženém křesle kousek od krbu, ve kterém Maria rozdělala oheň, zatímco jsem se cpala. Díky tomu bylinkovému vínu už mi nebyla zima, bylo mi příjemně teplo. Bavlněné šaty jemně voněly levandulí, stejně jako já. Ani vlasy jsem už neměla rozčepýřené jako vosí hnízdo, o to se Maria s Beth taky postaraly. Původní Mariino přání rozčesat mi vlasy Beth úplně neschvalovala a po krátké slovní přestřelce se dohodly - každá smí rozčesat půlku. Takže moje vlasy jsou teď lesklé a hladké, pečlivě vykartáčované od kořínků až po paty. Pročísla jsem si je rukou a odhodila tak dozadu vlasy které mi padaly do obličeje. Zvedla jsem hlavu a konečně se pořádně rozhlédla po pokoji. Křeslo, ve kterém jsem seděla, bylo v rohu místnosti. Měla jsem dobrý výhled na celý pokoj a přímo proti mě trůnila mohutná, vyřezávaná postel z velmi tmavého dřeva. Asi eben. Byla široká, takže by se na ni vešli skoro čtyři lidé vedle sebe a byl k ní přístup z obou stran. Vysoko, téměř u stropu, měla postel nebesa. Temně modrá a noční oblohu připomínající nebesa z nějaké těžké, prošívané látky. Byla to podobná barva jako Darienovy oči. Jakmile mi tahle myšlenka projela hlavou, otřásla jsem se a měla jsem co dělat, abych si nevlepila facku. Nebudu přece myslet na člověka, zvláště pak pokud ten někdo velice pravděpodobně není člověk, kterého jsem právě potkala?! Určitě za to mohou ty jeho hypnotické oči. Teprve teď jsem si uvědomila, že se mi v nějaké zapadlé části hlavy pořád vznáší odraz těch očí. Někde hluboko v závitech mého mozku jsou ty oči vyryté a nejde se jich zbavit. To mě konečně, po všech těhle maškarádách s léčením a nečlověčinou, vyděsilo. Přitáhla jsem kolena k hrudi, obejmula si je rukama a sklonila hlavu. Snažila jsem se na nic nemyslet a choulila jsem se v křesle. Tuhle polohu dělám odmalička. Vždy když jsem sama, smutná nebo vyděšená, schoulím se do pozice "u maminky v bříšku". Je mi teplo a připadám si neviditelná. Ale taky si pořádně uvědomuju, jak jsem bezbraná.
Někdo zaklepal na dveře. Neodpovídala jsem. Panty u dveří zavrzaly a do místnosti vešly obezřetně tři páry nohou. Další tři lidé, kteří mě budou otravovat. Nezvedla jsem hlavu, jen jsem se dál choulila v křesle a snažila se zůstat mimo realitu. To se mi bohužel nepodařilo, protože ke mně promluvil ten hluboký, otcovský hlas. Trhla jsem sebou a hlava se mi automaticky zvedla. Kráčel ke mě zhruba šedesátiletý muž. Vlasy měl krátké a šedé, přesto vypadaly tak klukovsky rozcuchaně. Nebyl nijak zvlášť obtloustlý, ale byl mohutný. Měl širokou a dobrosrdečnou tvář a koutky úst povytažené. Asi chtěl dát najevo, že mi neublíží. Nejvíce mně na něm zaujaly jeho oči. Nebyly tak krásné, jako Darienovy, ale byly... podivnější. Byly to ty nejmodřejší a nejnepřirozenější oči, jaké jsem kdy kde viděla. Neměly barvu moře, vody, nebe, nebo čehokoli co byste našli v přírodě. Byla to umělá a čistě modrá, jaké byste nedosáhli ani s kontaktními čočkami. Ale popravdě, já nevěřila, že někdo z nich nosí kontaktní čočky.
Ten muž postoupil o další krok ke mě a já jsem se automaticky zatlačila hlouběji do křesla. A pak kdo je tady vyděšený. Všiml si toho a rychle se omluval, mával přitom rukama, jako by se snažil odvát tu nepříjemnou atmosféru. "Moc se omlouvám, dítě. My ti nechceme ublížit, věř mi. Jenom si musíme promluvit." Nevěřila jsem mu, ale věděla jsem, že nemám na výběr. Tak nějak jsem tušila, že je to buď po dobrém, nebo po zlém. Radši po dobrém. Trochu jsem se tedy v křesle narovnala a přikývla jsem. Sama sobě jsem pogratulovala, když se mi dokonce povedlo říct: "Dobře." A začal výslech.
Šedesátník si tedy odněkud z rohu místnosti přitáhl židli a posadil se. Ne úplně naproti mě a za to jsem mu byla vděčná. Opatrně začal: "Takže, smím vědět kdo jsi a co tady děláš?" Hm, praktická otázka pro začátek. Začala jsem nabírat dlouho hledané sebevědomí. I hlas už jsem měla jasnější. "Jmenuji se Alyssea Miltonová, a nevím, co dělám přímo tady" rozhlédla jsem se kolem. "Já jsem utekla z domova, z města. Vím, že je vsup do lesa zakázaný, ale jinam jsem utéct nemohla, tak jsem zaběhla mezi stromy. Nevím jak dlouho jsem běžela, ale když jsem se zastavila, byla všude kolem mě úplná tma. Nemohla jsem vidět hvězdy." Ten pocit izolace od světa, který mívám, když nevidím hvězdy, se mi vybavil a já se znovu schoulila do kuličky."A potom, mě něco hluboko v mysli chytilo a táhlo a ovládalo to všechny moje pohyby, připadala jsem si jako loutka." Další nepříjemný pocit a já se začala třást. No páni, to tedy musel být pohled. "Když jsem se pak znovu mohla hýbat a to sevření povolilo, bylo pozdě. Padala jsem z nějaké skály a když jsem dopadla, nic mě nebolelo. Bylo to jako plachtit mimo tělo a sledovat vlastní skořápku ležet na listí a krvácet. Trošku ironické, vidět samu sebe umírat. No a pak mě zase něco vcuclo zpátky do těla a ta bolest mě tak ochromila, že jsem prostě ztratila vědomí."
Spolu se šedesátníkem do pokoje vkročili další dva muži, tedy, spíše mladíci. Jeden z nich byl Darien, který teď seděl na další židli vedle postele a toho druhého jsem nepoznávala (ostatně proč taky, od té doby co mohu otevřít oči jsem moc lidí nepotkala). Pak ale ten třetí muž promluvil promluvil a já málem nadskočila, protože ten hlas jsem poznávala. Byl to hlas toho člověka, který mě odnesl z lesa, když jsem byla raněná a hlas toho člověka, který se tak barvitě hádá s Darienem. Oheň a led. Rieno.
Němě jsem na něj zírala, protože jeho vlasy byly zlaté. Jako blýskavé a ryzí zlato, ne jen obyčejná blond. Div neodrážely prasátka po zdech, bylo to jako koukat na paprsek slunce uvězněný v něčí hlavě. Měl je dlouhé asi po uši a rozčepýřené jak vrabčák. Vlastně vypadaly, jako by do nich neustále foukal vítr a pokaždé, když se Rieno učesal mu je zase rozcuchal. Obličej neměl tak vážný jako Darien, ale víc prokouknutelný. Byl jako zrcadlo, všechny jeho pocity se mu zobrazily na tváři. Měl štíhlý obličej s jemnými křivkami a drobnými, téměř neviditelnými pihami. Nos byl správně uličnický, drobný a se špičkou nahoru. Rty měl světlounce růžové a neustále mu na nich pohrával šibalský úsměv. Říkala jsem si, že by se asi usmíval i po smrti. A jako obvykle, poslední jsou oči. Rienovy oči byly veliké a dětsky kulaté. Řasy měl stejně zlaté jako vlasy nebo obočí a odráželo se na nich světlo, takže působily kouzelně. V panenkách mu plály uličnické plamínky a byly příjemně teplé a přátelské. A duhovky mě nechaly stát s otevřenou pusou (samozřejmě obrazně, protože si nemůžu stoupnout a s otevřenou pusou bych vypadala divně). Byly úplně jiné než Darienovy, dokonce jiné než ty uměle modré oči šedesátníka. Byly vlastně skoro průsvitné. Neviděli jste, co je za nimi, spíš jste viděli velkou černou panenku a kolem ní asi půl centimetru světle modrého nebe. A to i s mraky, protože v nich bylo na jednom místě drobné bílé zakalení. Avšak stejně jako u Dariena, měl tam i jiné odstíny barev. Bílá a šedivá nebyly jediné, překvapivě také zlatá. Vypadalo to, jako by mu do oka spadl vlas. Vlasy jako oheň a oči jako led - vážně svým vzhledem doplňuje hlas. Teda, spíš naopak.
Teď se ozval ze svého místa. "Adam a ještě jedna studentka ji našli ležet kousek od hradeb. Viděl jsem je odcházet a myslel jsem si, že chtějí zatáhnout školu nebo tak něco" Darien si významě odkašlal, ale Rieno to nevnímal. "tak jsem je sledoval a viděl jsem ji" -pokývnul hlavou směrem ke mě- "ležet pod skalou. Což mi připomíná - tvůj batoh jsem odtamtud vyzvednul taky a máš ho připravený ve svém pokoji." Šedesátník se zavrtěl a vydechnul. "Tak, to bychom měli. Odtamtu jsi ji odnesl ke mě, že Rieno a dál to všichni známe." Nastala chvilka ticha a tu jsem hned využila. "Em... Tedy, jestli by to nevadilo, můžu se zeptat, co tady vlastně všichni děláte? Respektive děláme, protože teď jsem tu taky... Ale abyste dobře rozuměli, od malička nám vštěpovali, že se do lesa nesmí a že tam není nic jiného než zlí tvorové a tak dále a o lidech se nikdo ani slovem nezmínil. A najednou je tady uprostřed lesa tahle místnost a, a a..." Bezmocně jsem máchla rukama kolem sebe, jak jsem chtěla vyjádřit, co všechno tu ještě je, přestože by to tu být nemělo.
Rieno se mému gestu klukovsky zasmál a začal ve vzduchu plácat neviditelné mouchy, ale Darien jen zamyšleně seděl. Takže ta vráska mezi jeho obočím je z jeho věčného soustředěného výrazu... Byl to až ředitel kdo promluvil. "Tedy, podle tvého vyprávění soudím, že pocházíš z města Clifford, které je odsud nejblíž. Pokud vím, je to malé městečko vystavěné mezi Lesem a okrajem útesu, takže jste chráněni ze všech stran." "No, ano..." Přitakala jsem. Clifford opravdu stál na útesu, bezmála čtvrtina města byla ohraničena Bílými útesy a měla nádherný výhled na moře. Ředitel ale ještě neskončil. "Ovšem co vám vštěpují nevím. Je však celkem pochopitelné, že vám zakazují sem chodit - koneckonců, je to pravda. Opravdu se zde vyskytují temné síly a tys to sama zažila, když tě v lese ovládl duch lesa a strhl tě ze skály. Ale ty další věci jak vidíš, pravda nejsou. V lese někdo žije - my. Jenže ty jsi první člověk, který k nám dorazil po několika staletích a to nás, a věřím, že to zcela jistě chápeš, jemně znepokojilo." Usmál se, aby dal najevo, že mi nic nehrozí a já mezitím uvažovala o jeho slovech. Říkal první člověk po několika staletích?! Z toho vyplývaly dvě skutečnosti. Že oni nejsou lidé a že žijou sakramentsky dlouho. Polkla jsem a přinutila jsem se dívat se na ty tři jelimánky přede mnou. "Mám to chápat tak, že, že nejste lidé?" Ředitel se tentokrát zatvářil vážně a dokonce i Rieno vypadal trochu klidněji. Promluvil Darien: "Ne, nejsme lidé.  Jsme upíři.“m  a � �� ipustit, že je neco takového možné. Ta energie se stupňovala, a když dospěl k očím, energie byla tak silná, že jsem si chtěla zastínit oči rukou. Stále jsem se ale nehýbala. Pak se mých víček dotkl. Něžně, od kořene nosu mi přejel po víčkách, tam kde se pojí s dolními víčky a mě se rozkomíhaly řasy. Chvěla se mi víčka! Opakoval ten samý pohyb, ale na spodních víčkách a něco ve mě povolilo. Najednou jsem věděla, že už můžu otevřít oči. Opatrně jsem zamrkala, nejdřív jen pootevřenými a pak už úplně otevřenými víčky. Mrkala jsem rychle a postupně snižovala frekvence, až jsem vydržela dívat se stále. Zapátrala jsem očima do prava, tam, kde by měl sedět Darien. A on tam seděl.
První dojem? Krásný. Krásnější než krásný. Vlastně byl zatím nejkrásnější člověku-se-podobající bytost, jakou jsem kdy viděla. I když nevím, co vlastně je. Měl černé, lesklé a hodně zvlněné, možná skoro kudrnaté vlasy dlouhé po ramena. Oproti vlasům jako uhel kontrastovala bledá pokožka. Ne tak bledá jako moje, bledá  jiným způsobem. Já měla růžové tváře a vypadala jsem živě, nebo čerstvě. Zato on... Jeho pleť připomínala porcelán a byla i stejně hladká. Rty měl trochu červenější než já, ale rozhodně nepoužíval rtěnku. Jen byl takovou mužskou obdobou Sněhurky. Byly vyvážené a jemně vykrojené, žádné mužské, ale ani ne vyloženě ženské. Byly jen perfektně správné. A nos... Rovný a úzký nos, ne krátký ani ne přehnaně dlouhý se špičkou trošku na horu. S rovným nosem by možná vypadal příliš vážně, ale špička všechno vyrovnávala, takže vypadal roztomile. Bradu měl špičatou, ale křivky čelisti byly oblé. obočí mělo stejný odstín černé jako vlasy a vypadalo vážně. Mezi obočím byla vidět jemná vráska, od častého krabacení obočí. Buď se často mračí, nebo hodně přemýšlí. Teď mě to ale vážne nezajímalo, protože jsem si všimla jeho očí. A ty mě uhranuly. Byly veliké a ohraničené vějířkem černých a dlouhatánských řas. Zorničky měl rozšířené, nevím, jestli šerem v místnosti, nebo zvšdavostí. Ale ty duhovky! Byly tmavě modré. Ta nejtmavší královská modř, jakou jsem kdy viděla. Stačil krátký pohled a začala jsem se v nich topit. Zapoměla jsem dýchat a jen jsem pozorovala tu neuvěřitelnou barvu, ze které se časem vynořovaly další a další odstíny. Proužky černé byly nejčastější, ale všimla jsem si i bílé, šedé a dokonce stříbrné! Z transu, do kterého jsem se dostala jen tím, že jsem mu hleděla do očí mě probral až jeho hlas. A teď, když jsem věděla jak vypadá, mě moc jeho hlasu znovu zasáhla, v plném účinku. Po zádech se mi rozlil studený pot a na rukou a po celém těle mi naskočila husí kůže. Jeho hlas byl jako nečekaná přílivová vlna, tvořená ze samých dobrých pocitů a vzpomínek.
"Máš tak nádherné oči..." vydechl měkkce a pohladil mi víčka a tváře. Chtěla jsem odpovědět, že on taky, ale zjistila jsem, že stále nemohu mluvit.  Krucipísek vždyť já se pořád nemůžu hýbat! Možná si všiml záblesku strachu v mých očích, protože řekl: "Prosím, nezkoušej se hýbat, ano? Zahojím zbytek tvých fyzických zranění, ale bude to chvíli trvat a možná to bude i trochu bolet, takže bude lepší když u toho budeš spát." Při těch slovech mi zatlačil víčka a jeho hlas pomalu utichal. Usínala jsem ale i ve spánku ke mě dolehla mučivá bolest. Tak tomuhle říká trochu bolet?! Připadala jsem si, jako když mě někdo zevnitř láme a drtí a z kostí a vnitřností mám jen kašičku. Asi jsem musela křičet a to hodně, protože jsem jakoby z dálky zaslechla otevírání dveří a asi dva páry nohou vběhnout dovnitř. Pak mě někdo chytil za ruce a někdo za nohy a ze všech sil se mě snažili udržet na posteli. Zmítala jsem sebou po povlečení, prohýbala jsem páteř a křičela. Někdo mi vložil do pusy kus látky a já se do ní zakousla a pokračovala v tišším provedení řevu. Cítila jsem, jak mi po čele teče pot a z očí mi kanou slzy, ale už zase jsem je nemohla otevřít. Darienovy ruce se pohybovaly těsně nad mou kůží po ploše celého těla a zase z nich vycházela ta podivná, šimravá energie.
Jak rychle bolest přišla tak zase odezněla a já vyčerpaně klesla na postel. Dýchala jsem mělce a slzy a pot mi zasychaly na kůži. Srdce mi bušilo rychleji než kdy v životě. Sevření na mých zápěstích a kotnících povolilo a někdo mi vyndal roubík z pusy. V puse jsem měla něco horkého a tekutého, asi jsem si prokousla jazyk, ještě než někoho napadlo dát mi roubík. Krev v puse se mi hromadila a já ji nemohla vyplivnout ani spolknou, svaly mi nefungovaly. Pachuť krve v puse byla nechutná. Začalo se mi dělat špatně. Zasáhl opět Darien. Ty dvě osoby, co mě držely bylo nejspíš služebnictvo, protože Darien je poslal pro čistou (studenou) vodu na omytí, další ručníky, nějaké jídlo a pití, čisté oblečení, a také, což mě překvapilo nejvíc, ať dojdou pro Riena a "ředitele". Ředitele? Kdo to do háje je "ředitel"?
Když za sluhy zaklaply dveře, věnoval se Darien zase mě. Možná ale šlo o  nepříjemně přehnanou pozornost a vzhledem k tomu že jsem měla pusu plnou krve i nevhodnou. Klekl si obhročmo přes mé tělo a ruce mi opřel po bocích hlavy. Nejdřív se hlavou sklonil k mému uchu a zašeptal tím svým neuvěřitelným hlasem: "Ničeho se neboj a nehýbej se. Nepanikař a prosím, opravdu se nehýbej. Jo a... omlouvám se za to co teď udělám." Co tím sakra myslí? Odklonil se od ucha a znovu se naklonil, tentokrát nad můj obličej. Probil mnou šok, když se jeho nečekaně horký jazyk dotkl mých rtů. Pečlivě je olíznul, kolem dokola a ústy už mi protékala krev.
Pečlivě slízal každou kapičku, která mi unikla a když už na rtech nic nezbylo, zatlačil jazykem mezi rty a přinutil mě pootevřít pusu. Krev začala pomalu vytékat a on ji pil, neušla mu jediná rudá krůpěj. Pak, když byla všechna krev pryč, zajel mi jazykem do úst a pečlivě olízal ránu na jazyce i zbytky krve v puse, jako kočka vylízává zbytky mléka v misce. Zrovna když jsem zjistila, že rána na jazyku se už hojí, dveře se rozlétly a já zaslechla Riena, toho druhého chlapce z lesa. Vcházel do místnosti a říkal: "Slyšeli jsme křik, co se tu dě-" větu už nedokončil, protože večel do místnosti a podíval se na postel. A tam samozřejmě uviděl Dariena, který obkročmo klečel nad mým polonahým tělěm a ústa měl přitisknutá na těch mých. V tu chvíli jsem byla ráda, že mám zavřené oči a mohla jsem hrát roli "já nic, já muzikant", protože si všichni dovedete představit, jak ta scéna musela působit. V tuhle chvíli mi bylo Dariena upřímně líto. Rieno byl totiž zřejmě horká hlava, protože zařval: "Ty zkurvysyne!" a vrhl se po Darienovi. Skočil přes postel, narazil do něj a smetl ho ze mě. Společně dopadli na zem na druhé straně postele a já slyšela Riena řvát: "Grázle! Věděl jsem od začítku že jsi úchyl, ale že si takhle perverzní?! Vždyť tu holku jsme chudáka našli sotva před čtyřma hodinama v lese, celou polámanou a na prahu smrti! Doufáme, že tady pan dokonalý se o ni postará a uzdraví ji a ty jí div nevošoustáš?!" Ou, to muselo bolet. Jakmile totiž Rieno vypustil tahle slova z úst, přistála mu na tváři Darienova pěst a hodila s ním o bok postele. Darien řekl klidným hlasem: "Rieno - uklidni se. Té dívce jsem neudělal nic jiného, než že jsem ji vyléčil. Ta scéna, cos viděl před chvílí nic neznamenala. Kousla se do jazyka, když jsem znovu lámal kosti, které špatně srostly. Měla ústa plná krve a nemohla se hýbat, plivat ani polykat. Jenom jsem jí krev z pusy odstranil. Ten řev co jste s ředitelem slyšeli vydávala taky ona a také při lámání kostí. Nic víc, nic míň. A možná bychom se měli všichni vzdálit a nechat služebnictvo, ať se o ni postará. Už dorazili. Zavolají nás, až bude ta dívka připravena mluvit s námi. Zatím si můžeme tak hodinku či dvě přátelsky povídat." Nato se zvedl a ladně odcházel z místnosti. Rieno se za ním ztěžka belhal, asi ho stále bolela tvář a potichu nadával. Nevím, kam jdou, nebo co se chystají dělat, ale nemyslím si, že si budou povídat a pokud ano, tak rozhodně ne přátelsky.