Kapitola 2

Byly teprve čtyři hodiny, ale venku už byla tma, inu, leden je leden. Lidé na zasněžených ulicích se trousili sami, po dvojicích či v malých skupinkách a snažili se co nejrychleji dostat do tepla svých domovů. Mezi těmito lidmi byla i dvojice teenagerů, šli mlčky vedle sebe, chlapec a dívka. No a protože vám všem už jistě došlo o koho jde, můžu ukončit tenhle epickej ůvod.

Saito vydechoval obláčky páry a mnul si prokřehlé prsty. Sledoval Rossiina drobná ramena pár kroků před sebou a to, jak na nich pomalu tají sněhové vločky. Měla na sobě krátký černý kabát s velkými barevnými knoflíky, tlustou a barevně pruhovanou šálu se stejnými rukavicemi, úzké šedé kalhoty s tenkými černými proužky a černé polobotky na podpatku. To jí alespoň trochu přidalo na výšce, ale stále měla hlavu někde na úrovni jeho prsou. Neměla čepici, takže mohl pozorovat vločky, které se jí snášely na vlasy a neuvěřitelně kontrastovaly s jejich barvou.

V duchu se sám proklínal, že nedbal rad ostatních a odjel do cizí země aniž by si pořádně nastudoval jejich klimatické podmínky. Teď tady totiž mrznul jen v mikině a lehké bundě a prsty už skoro ani necítil. Byl by začal i klapat zuby, kdyby si nekousal spodní ret, ze kterého začaly pomalu prosvítat kapičky krve. Ještě pět minut a ty prsty mi upadnou, pomyslel si Saito a pár sekund nato se Rossa zasatvila a otočila. Cchvilku na ní jen koukal, jak tam tak stála a podávala mu svoje rukavice. Měla červené tváře, i když za to mohla asi ta mínus sedmistupňová zima co byla všude kolem, a pohledem hypnotizovala chodník, nicméně ta natažená ruka s rukavicema tam byla pořád. Jen na malou chvíli uvažoval, že se zachová galantně a rukavice si nevezme, ale nakonec vyhrál pud sebezáchovy a on je rozpačitě přijal. Chtěl poděkovat, ale Rossa už byla zase otočená a pokračovala v chůzi, dál po teď už skoro prázdné ulici.

                To je ale idiot. Pomyslela si Rossa, jak tak uháněla pár kroků před Saitem. Okamžitě jí začala být zima na ruce, ale přece jenom, Saito neměl ani kabát... No, je to prostě blbec, ale stejně... Rossa doufala že si nevšimnul jak byla rudá, když mu rukavice podávala. I když on si jí možná nevšímá, ona si až moc dobře uvědomovala ty bíle vločky na tmavém podkladu jeho vlasů a že vypadá vlastně strašně roztomile s červenými tvářemi a taky si moc dobře uvědomovala, že za ní právě jde a za chvíli už bude i u ní doma. Tedy, hned co nakoupí na večer. S tím se na Saita otočila „Podívej Saito, jestli chceš dneska nějakou večeři, budeš to tu se mnou muset ještě chvíli vydržet, protože jdeme nakupovat." A ukázala k barevným neonovým nápisům supermarketu na konci ulice. Saito se při té představě mírně otřepal, ale uvnotř supermarketů by mělo být teplo, ne? A šlo se.

Saito byl téměř na pokraji blaha, když tak kráčel uličkou mezi regály, tlačil před sebou vozík a konečně mu po dlouhé době nevisely rampouchy u nosu (či někde jinde...). Právě se chtěl Rossy zeptat, co přesně má znamenat ta nečitelná položka nákupního seznamu, když se k němu Rossa najednou přihnala a stáhla ho s sebou do podřepu. "Pšššt. To jsou oni, zůstaň kde jsi a nehýbej se." Zašeptala, zatímco se krčila za mrazicím boxem - mám já to ale smůlu - povzdychl si Saito, jak k němu začal chlad z mrazáku dolézat. "Kdo jsou vlastni ti oni, počkat, proč se vlastně schová-" nedokončil větu. "Já jsem snad říkala, že se nemáš hýbat! O puse to platí dvojnásob!" Saito naznačil gesto jako že si zamyká pusu a klíč zahazuje, ale Rosse z očí sršely blesky, takže radši sklopil pohled a věnoval se zpytování svědomí a sebelítosti.

"Ala, ale, kdopak se nám to tu krčí v chládku?" Ozval se zlý, samolibý hlas odněhud shůry. Saito i Rossa vzhlédli oba naráz, Rossa okamžitě zbledla, naopak Saito zrudnul. Možná, že by se až tak nic nestalo, kdyby Saito nevyprskl smíchy. "Cha, ha aha ha! Ta-ta věc na t-tvojí hlavě... Muhaha!" A smál se věru mohutně. No ten zas něco podělal, pomyslela si Rossa, předem smířená s tím, že člověk, který po něm bude urovnávat nepořádek, bude ona...

Co se týče toho novýho týpka co se nám objevil na scéně a má "něco" na hlavě, prozradím vám něco víc. To "něco" jsou jeho vlasy, respektive účes. Vlastně má z vlasů vygelovanej obří doutník, z temene mu směřující k čelu a do nekonečná a ještě dál... (Fuííííí! Sbohem Buzzi Rakeťáku!) Abyste rozuměli, tento typ účesu se opravdu velmi, velmi často vyskytuje v japonských mangách a jejich vlastníky jsou většinou mafiáni a zlí hoši. Tak se budu držet stereotypů ;-)

Rossa se krčila u toho mrazáku a přemýšlela o vhodné alternativě. Kdyby s sebou neměla Saita, útěk by se zdál nejlepší volbou. Naneštěstí, Saito tu byl, z masa a kostí a bohužel i s pusou. Pusou, která nepřestávala trousit pobavené poznámky směrem k držiteli toho podivného účesu. Ten zatím pomalu ale jistě rudnul a zatnuté pěsti se mu roztřásly. Saito si toho na rozdíl od Rossy nevšiml, čehož si pro změnu všimla ona a rychle ho odstrčila stranou, aby neschytal ošklivou ránu do tváře. Zatímco Saito se pomalu vydýchával a přestával smát, Rossa se vztyčila do své ne až tak dominantní výšky a pohlédla tomu klukovi do očí. "Copak, copak, Denieli. Stýskalo se ti?" Nato, že byl o dobrou hlavu větší zněl její hlas celkem útočně, pomyslela si a stejně tak i ten kluk, Deniel. Přistoupil k ní ještě o krok blíž a na tváři se mu usídlil ošklivý úsměv. "To víš, že jo, Rosso. Po tobě se musí stýskat snad každému, kdo tě potká, ne?" Uniklo mu uchechtnutí a oči se mu zúžily. Rosse došlo, že se ho jen tak nezbaví, ale v supermarketu tropit scénu nechtěla, proto se otočila na Saita. "Saito, já a tady Deniel si musíme jen trochu pokecat, takže tady máš seznam co je potřeba koupit a nějaký peníze. Bude to jen pět minut, tak to zatím dokup a počkej na mě u vchodu." Podala mu nákupní seznam a pětistovku, otočila se na podpadku (doslova) a vyšuměla do davu lidí u pokladen. Saito za ní jen nevěřícně zíral a v ruce třímal peníze a kus papíru. No to snad nemyslela vážně! Teda, přišlo mu, že je trochu divná, ale žádná normální... zarazil se. Rossa přece normální nebyla, to už došlo i jemu. 

Rossa se mezitím protahovala mezi postarším párem a házela omluvy na všechny strany, stejně jako se ze všech stran na oplátku ozývaly urážky a nadávky. Deniel šel pár kroků před ní, každou chvíli jí jeho béžové sako zmizelo z dohledu. Ani jednou jí hlavou neprobleskla myšlenka na útěk. Zaprvé, Saito by k ní domu netrefil, ani kdyby tam ukazovaly svíticí šipky a za druhé - no, prostě to neměla v povaze. Málem by ale zapomněla, bylo tam i za třetí. A to, že Deniel by jí jednoduše utéct nenechal.